Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Josefa Podobského, právně zastoupeného JUDr. Simonou Pavlovou Ph.D., advokátkou se sídlem kanceláře Káranská 343/24, 108 00 Praha 10 - Malešice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2013 č. j. 29 Co 168/2013-199 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 29 EC 240/2010-165, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a tamtéž citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud").
Návrh na zrušení soudních rozhodnutí stěžovatel odůvodňuje tím, že jimi byl porušen příkaz stanovený v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy, že v jeho případě soudy nešetřily podstatu a smysl základních lidských práv při stanovování jejich zákonných mezí. Dále stěžovatel uvádí, že napadenými soudními rozhodnutími byly porušeny ústavní garance jeho vlastnického práva zaručené ustanovením čl. 11 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces, obecně zaručené ustanovením čl. 36 Listiny.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynuly následující skutečnosti. Obvodní soud uložil stěžovateli ústavní stížností napadeným rozsudkem povinnost uhradit vedlejším účastníkům částku 187.643,- Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení. Dále uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejším účastníkům a státu náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku obvodní soud uvedl, že stěžovatel měl na základě výpovědi z nájmu bytu, s přivolením soudu (tento rozsudek nabyl právní moci dne 31.
8. 2007, č. j. 11 Co 54/2007-108) vyklidit byt ve vlastnictví vedlejších účastníků do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Poté, kdy byl náhradní byt vedlejšími účastníky zajištěn, se však stěžovatel nevystěhoval a nadále byt užíval bez právního důvodu, což obvodní soud právně kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení. Jeho výši vedlejší účastníci vyčíslili jako rozdíl mezi regulovaným nájemným, které stěžovatel platil, a místně obvyklým nájemným. S tím se obvodní soud ztotožnil. Obvodní soud dále konstatoval, že zajištěný náhradní byt byl odpovídající, byť byl spojen s vyšším nájmem.
Dále uvedl, že náhradní byt byl právně volný a stěžovatel se do něj mohl nastěhovat. Obvodní soud rovněž neshledal, že by podaná žaloba byla v rozporu s dobrými mravy.
Městský soud svým rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek obvodního soudu potvrdil a změnil pouze ve věci nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obvodní soud vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a věc po právní stránce správně posoudil. Bytová náhrada podle městského soudu odpovídala kritériím přiměřeného náhradního bytu a také podání žaloby nebylo v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2197/2014 odmítl, neboť stěžovatel řádně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 a § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Toto usnesení stěžovatel svou ústavní stížností nenapadá a Ústavní soud je zjistil z veřejně přístupné databáze (http://www.nsoud.cz).
Stěžovatel se ve své stížnosti zaměřuje na dle jeho soudu základní otázky, tedy zda byl náhradní byt skutečně zajištěn, zda byl stěžovatel byt povinen vyklidit a zda měl vůbec možnost tak učinit. Domnívá se, že obecné soudy nerespektovaly dostatečně jeho právo na důstojné obydlí a neposkytly mu odpovídající možnost prokázat, že nabízený byt nebyl volný. Podle stěžovatele soudy vyvodily z provedeného dokazování nesprávné skutkové závěry a došly tak k nesprávnému právnímu závěru, že v bytě bydlel neoprávněně.
Přitom se měly odchýlit od názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 18. 1. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1835/2004. Dále stěžovatel usuzuje, že soudy nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel rovněž napadá stanovenou náhradu nákladů řízení. Postup soudů byl dle jeho mínění zcela v rozporu s dobrými mravy, a poškodil jej. Domnívá se, že soudy měly aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., protože stěžovatel je důchodce.
Součástí ústavní stížnosti je také návrh, aby Ústavní soud postupoval dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy aby soudce zpravodaj usnesením rozhodl, že náklady na jeho zastoupení ponese stát.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že nepatří do struktury obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a jeho pravomoc je limitována pouze na přezkum ústavnosti dotčených rozhodnutí [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Není oprávněn zasahovat do pravomoci obecných soudů, vyjma případných zjevných kolizí se základními právy stěžovatelů, a není také oprávněn zasahovat do hodnocení těchto soudů, pokud nedošlo z jejich strany k excesu. Veden tímto vymezením své pravomoci se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností napadenými rozhodnutími obvodního soudu a městského soudu a shledal, že hodnocení a úvahy v nich provedené se pohybují v rámci daném Ústavou, případně Listinou.
Jak obvodní soud, tak městský soud se vypořádaly s návrhy stěžovatele a srozumitelně odůvodnily, proč považují nabízený byt za odpovídající, a to i včetně vyššího nájmu. Vycházely přitom z nálezu sp. zn. IV. ÚS 524/03 ze dne 23. 9. 2004 [(N 138/34 SbNU 387) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná též na http://nalus.usoud.cz] a zohlednily zájmy stěžovatele i vedlejších účastníků. Je nutné mít na paměti, že je především pravomocí obecných soudů zjistit dostatečně skutkový stav a právně jej posoudit.
Proto i zde Ústavní soud zkoumal, zda postup soudů při posouzení náhradního bytu není vybočením představujícím zásah do základních práv stěžovatele, a žádný takový zásah nezjistil.
Co se týká zjišťování skutkového stavu, pak Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel neměl dostatečné příležitosti prokázat svá skutková tvrzení. Oba soudy adekvátně zhodnotily tvrzení stěžovatele o tom, že nabízený byt nebyl volný a uvedly, proč se přiklonily k opačnému závěru. Ani zde není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich hodnocení, neboť i to se pohybuje v mezích stanovených ústavním pořádkem České republiky. Toto hodnocení provází i námitku stěžovatele stran porušení dobrých mravů. Posoudit případný rozpor s dobrými mravy je v pravomoci obecných soudů a případný ústavní přezkum je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí a nejedná se o evidentní exces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 119/61 SbNU 729)]. Žádný takový exces však v posuzovaném případě nenastal.
Rozhodnutí o nákladech řízení a nevyužití moderačního práva svěřeného obecným soudům ustanovením § 150 o. s. ř. rovněž odpovídá judikatuře Ústavního soudu. Oprávnění obecných soudů aplikovat toto moderační právo samo o sobě žádný nárok v ústavněprávní rovině kterémukoli z účastníků řízení nezakládá. Pouze ve zcela výjimečných případech může dojít k tomu, že upuštění od jeho aplikace vede k zásadnímu popření spravedlnosti. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo a Ústavní soud ve stanovení náhrady nákladů řízení obvodním soudem, případně městským soudem žádný zásah do základních práv stěžovatele nezjistil.
Vzhledem k výsledku řízení před Ústavním soudem taktéž nebyla splněna podmínka pro postup dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení předpokládá, že odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením a současně nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát. V projednávané věci však byla ústavní stížnost odmítnuta, což znamená, že podmínky předvídané zákonem o Ústavním soudu splněny nebyly.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost, včetně návrhu s ní spojeného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu