Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. J., zastoupené JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem se sídlem Dýšinská 476, Praha 10, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2018, č. j. 53 Co 243, 244/2018-1268, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 2. 2018, č. j. 0 P 104/2013-1107, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 3. 2018, č. j. 0 P 104/2013-1177, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, usnesením ze dne 10. 1. 2018 Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen "obvodní soud") uložil stěžovatelce a T. M., jako rodičům nezletilé J. M., aby se účastnili rodinné terapie na pracovišti PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, Ph.D., a to s poučením, že proti tomuto usnesení není podle ustanovení § 202 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odvolání přípustné.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 2. 2018 obvodní soud uložil stěžovatelce podle ustanovení § 53 odst. 1 o. s. ř. pořádkovou pokutu ve výši 10.000 Kč za to, že zmařila průběh rodinné terapie tím, že se nedostavila dne 2. 2. 2018 s nezletilou na plánované terapeutické setkání s otcem, a následně odvezla nezletilou mimo místo bydliště, čímž znemožnila na dobu dalších 14 dní pokračování terapie.
5. Dalším ústavní stížností napadeným usnesením, vydaným dne 7. 3. 2018, obvodní soud uložil matce pořádkovou pokutu ve výši 35.000 Kč (výrok I.) a vyzval ji, aby ve lhůtě tří dnů od doručení tohoto usnesení kontaktovala PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, Ph.D. za účelem sjednání dalšího termínu rodinné terapie a v nařízené rodinné terapii pokračovala s tím, že v případě nevyhovění této výzvě se vystavuje možnosti uložení pořádkové pokuty až do výše 50.000 Kč, a to i opakovaně podle ustanovení § 53 odst. 1 o. s. ř. (výrok II.). Důvodem uložení této druhé pořádkové pokuty bylo nedostavení se stěžovatelky na terapeutickou schůzku s otcem nezletilé, která se měla konat dne 5. 3. 2018.
6. Proti oběma usnesením podala stěžovatelka včasná odvolání, která směřovala do výroků o uložení pořádkových pokut. Stěžovatelka v odvolání popsala průběh dosavadní terapie, přičemž se ohradila proti osobě terapeuta, jemuž vytkla řadu profesních a etických pochybení, která údajně svědčí o jeho předpojatosti. Stěžovatelka v odvolání dále namítla, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 1. 2018 o uložení povinnosti účastnit se rodinné terapie trpí vadou, neboť v něm nebyla poučena o možnosti podat opravný prostředek, a tudíž není vykonatelné.
7. Ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") potvrdil výše citované usnesení obvodního soudu ze dne 14. 2. 2018 a současně změnil usnesení téhož soudu ze dne 7. 3. 2018 tak, že výši pořádkové pokuty s ohledem na charakter jednání stěžovatelky a její majetkové poměry snížil o polovinu, tj. na částku 17.500 Kč. Dle městského soudu soud prvního stupně k uložení pořádkových pokut přistoupil zcela v souladu se zákonem, neboť stěžovatelka porušila podmínky terapie, kterou jí tento soud uložil pravomocným usnesením, a to tím, že se nedostavila na setkání s terapeutem dne 2. 2. 2018, resp. dne 5. 3. 2018. Co se týká námitky špatného poučení o možnosti podání odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 10. 1. 2018, odvolací soud uvedl, že se jedná o usnesení, proti němuž není odvolání přípustné podle ustanovení § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z čehož dovodil, že soud prvního stupně v otázce poučení postupoval zcela správně. Městský soud uzavřel, že "matka podmínky terapie, kterou určil soud, nedodržela a její námitky ohledně odbornosti terapeuta soud není oprávněn řešit, výsledky terapie soud posuzuje při rozhodování o věci samé, tedy při rozhodování o styku, resp. změně výchovy."
8. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry městského soudu (a jeho prostřednictvím též závěry obvodního soudu) i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, kterou již předestřela v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka tak setrvává na názoru, že usnesení obvodního soudu ze dne 10. 1. 2018, jímž byla rodičům nezletilé uložena účast na rodinné terapii, trpí závažnou vadou, neboť v něm absentuje řádné poučení o možnosti opravného prostředku, a tudíž není vykonatelné. Stěžovatelka též městskému soudu vytýká, že nereflektoval závěry znaleckého posudku č. 2/2018 ze dne 25. 4. 2018, vyhotoveného soudním znalcem, prof. PhDr. Zbyňkem Vybíralem, Ph.D., jenž kvalifikuje probíhající rodinnou terapii jako vysoce neodbornou. Jádrem ústavní stížnosti zůstávají námitky, jimiž stěžovatelka dokládá "neetický a nestandardní průběh rodinné terapie".
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
11. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že se s ohledem na výši uložených pořádkových pokut navíc jedná o tzv. bagatelní záležitost. U bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a pro řešení věci. K samotnému vymezení bagatelního charakteru určité věci pak Ústavní soud opakovaně uvádí, že tento nelze mechanicky stanovit jednou hraniční částkou pro všechny případy, ale onu hranici elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti je nutné vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, respektive druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (viz například usnesení sp. zn. I. ÚS 1760/11 ze dne 23. 5. 2012, odkazující dále na usnesení sp. zn. I. ÚS 21/12 ze dne 12. 4. 2012 a judikaturu tam uvedenou; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V ústavní stížnosti však Ústavní soud nezjistil nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
12. Co se týká námitky nesprávného poučení o možnosti podání opravného prostředku proti usnesení obvodního soudu ze dne 10. 1. 2018, Ústavní soud toliko stručně uvádí, že postup obecných soudů v nyní projednávaném případě zcela odpovídá postupu, jenž byl aprobován rovněž Nejvyšším soudem (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 2016, č. j. 20 Co 283/2016-220, publikované pod č. 35/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem, že usnesení o uložení účasti na rodinné terapii je svou povahou usnesením, jímž se vede řízení, a proti takovému rozhodnutí není podle ustanovení § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání přípustné. Obvodnímu soudu tedy nelze v tomto ohledu cokoliv vytknout.
13. Co se týká námitek, jimiž stěžovatelka poukazuje na - z jejího pohledu - nestandardní průběh dosavadní rodinné terapie, resp. námitky nezohlednění znaleckého posudku, jímž stěžovatelka dokládá svůj závěr o neodborném vedení této terapie, Ústavní soud je v nyní projednávaném případě považuje za bezpředmětné. Ústavní stížností napadená rozhodnutí je totiž nutné posuzovat v celkovém kontextu řízení ve věcech péče o nezletilé. Jak správně dovodil odvolací soud, předmětem nyní projednávaného případu je toliko posouzení zákonnosti a potažmo též ústavnosti opakovaného uložení pořádkové pokuty, k němuž obvodní soud přistoupil v důsledku maření soudem uložené účasti na rodinné terapii ze strany stěžovatelky. Odvolací soud dále naznačil, že cílem těchto schůzek je získání důkazů a informací, na základě kterých následně obvodní soud vydá meritorní rozhodnutí upravující styk rodičů s nezletilou (srov. str. 3 rozsudku městského soudu).
14. Jak vyplynulo z výše uvedené rekapitulace dosavadního řízení, dne 2. 2. 2018 měla proběhnout schůzka za přítomnosti obou rodičů, nezletilé a terapeuta, dne 5. 3. 2018 pak měla proběhnout další schůzka, tentokrát pouze za přítomnosti rodičů a terapeuta. Stěžovatelka se nicméně na tato předem stanovená setkání nedostavila, čímž jednoznačně porušila povinnost uloženou jí soudním rozhodnutím. Je zjevné, že nedostavováním se na monitorované terapeutické schůzky je též oddalováno vydání rozhodnutí ve věci samé. Závěry obvodního soudu o maření průběhu řízení, a z toho vyplývající uložení pořádkových pokut, je tak s ohledem na uvedené okolnosti odůvodněné, na čemž nemění nic ani snaha stěžovatelky svoji neúčast vysvětlit. V případě první schůzky se stěžovatelka omluvila pouze prostřednictvím SMS adresované otci nezletilé; v případě druhé schůzky stěžovatelka oznámila toliko zcela stručně prostřednictvím emailu adresovaného terapeutovi, že se nedostaví, neboť nepovažuje jím vedenou terapii za profesionální. Tomuto postupu ze strany stěžovatelky Ústavní soud nemůže poskytnout ochranu, neboť plnění zákonem či soudním rozhodnutím uložené povinnosti nemůže být odvislé od pouhého volného uvážení adresáta této povinnosti. Postup obecných soudů, které rozhodly v důsledku nerespektování povinností stanovených soudním rozhodnutím o uložení pořádkové pokuty, tak považuje Ústavní soud za ústavně konformní, přičemž zohlednil rovněž skutečnost, že odvolací soud při stanovení výše opakovaně uložené pořádkové pokuty přihlédl k postavení stěžovatelky a pokutu snížil o polovinu.
15. Ústavní soud dále dodává, že stěžovatelce nic nebrání v tom, aby v případě ztráty důvěry v profesionální a etické vedení rodinné terapie ze strany PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, Ph.D. požádala o změnu terapeuta. Své námitky proti vedení terapie, jež stěžovatelka dokládá již nyní (a vzhledem k výše uvedenému nutno dodat, že předčasně) mj. citovaným znaleckým posudkem, může stěžovatelka uplatnit rovněž v dalším řízení ve věci péče o nezletilou J. M. Bude pak na Obvodním soudu pro Prahu 8, potažmo též na Městském soudu v Praze, jakožto soudu odvolacímu, aby posoudily, zda jsou tyto námitky relevantní, a tedy zda mohou být důkazy získané z hodnocení dosavadního průběhu rodinné terapie použity jako podklad pro vydání meritorního rozhodnutí. Závěry obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci v žádném případě nepředjímá, neboť jak již naznačil výše, není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to navíc před ukončením celého řízení o návrhu na úpravu styku s nezletilou.
16. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2018
Ludvík David v. r. předseda senátu