Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Ing. Klárou Bunovou, advokátkou, sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1300/2025-456 ze dne 5. srpna 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 58/2024-431 ze dne 29. října 2024 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 21 C 51/2016-385 ze dne 30. října 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a M. Z., H. V., A. K., P. K., M. K., H. K., J. B. a L. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se domáhal u Okresního soudu v Jihlavě - po změně žaloby - určení, že je zákonným dědicem po svém otci J. K. (zůstavitel), eventuálně určení, že je nepominutelným dědicem s právem na povinný podíl z pozůstalosti zůstavitele. Zůstavitel pořídil notářským zápisem z 11. června 2006 závěť, kterou ustanovil dědici veškerého svého majetku druhého až čtvrtého vedlejšího účastníka. V závěti zmínil, že má jediné dítě, a to stěžovatele. Notářským zápisem z 19. prosince 2011 pořídil novou závěť a listinu o vydědění, i tam uvedl, že stěžovatel je jeho jediným dítětem. Svůj majetek odkázal druhému až sedmému vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatele listinou o vydědění výslovně vydědil z důvodu, že v rozporu s dobrými mravy zůstaviteli neposkytuje pomoc v nemoci a ve stáří a neprojevuje o něj opravdový zájem. Zůstavitel zemřel 16. října 2014. Stěžovatel v žalobě namítal neplatnost listiny o vydědění, tvrdil, že pro ně nebyly splněny zákonné podmínky a že zůstavitel trpěl duševní poruchou, která mu znemožňovala posoudit následky svého jednání. Napadal rovněž platnost závěti pro jednání zůstavitele ve skutkovém omylu, spočívajícím v domnění, že stěžovatel nebyl synem zůstavitele.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu jak ohledně primárního, tak ohledně sekundárního petitu, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze znaleckého posudku, podle kterého zůstavitel až do května 2012 (tedy i v době sepsání závěti a listiny o vydědění) žádnou duševní poruchou netrpěl. Stěžovatel neprokázal, že zůstavitel jednal v duševní poruše, ani tvrzení o mylné domněnce zůstavitele, že stěžovatel není jeho synem opírajícím se též o duševní stav zůstavitele. Ve vztahu k eventuálnímu petitu okresní soud neshledal naléhavý právní zájem na určení, stěžovatel nebyl s vedlejšími účastníky ve sporu ohledně svého postavení nepominutelného dědice, vedlejší účastníci opakovaně deklarovali připravenost stěžovateli podíl vyplatit.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, změnil jen nákladový výrok ve vztahu mezi stěžovatelem a třetí a osmou vedlejší účastnicí a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zdůraznil odbornou povahu věci, kdy posouzení existence duševní poruchy a jejího případného vlivu na schopnost právně jednat vyžaduje znalecké posouzení. Ze znaleckých posudků, které byly v řízení předloženy, vyplývá, že zůstavitel duševní poruchou v rozhodné době netrpěl. Konstrukce stěžovatele o omylu zůstavitele v době pořizování závětí a listiny o vydědění neobstojí podle krajského soudu již z toho důvodu, že právní řád účinný v době pořízení závětí nezakotvoval neplatnost jednostranného právního úkonu z důvodu omylu (a nešlo by o relevantní omyl ani podle současné právní úpravy). Ve vztahu k eventuálnímu petitu se ztotožnil s absencí naléhavého právního zájmu na určení.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s tím, že krajský soud věc posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
6. Stěžovatel namítá, že se soudy nedostatečně vypořádaly s důkazy týkajícími se pořizovací způsobilosti zůstavitele a jeho omylu ohledně otcovského vztahu ke stěžovateli. Konkrétně poukazuje na nedostatečné zhodnocení lékařské zprávy z 28. července 2013, ve které zůstavitel zřetelně uvádí, že stěžovatel nemůže být jeho synem. Část výpovědi čtvrtého vedlejšího účastníka, která také potvrzuje toto mylné přesvědčení zůstavitele, nebyla při jednání před okresním soudem zaprotokolována. Žádost o opravu protokolu okresní soud zamítl a neumožnil ani doplnit dokazování další výpovědí tohoto vedlejšího účastníka. Stěžovatel dále namítá, že nebyla vyslechnuta znalkyně MUDr. Želmíra Herrová. Ve vztahu k eventuálnímu petitu uvádí, že obecné soudy aplikovaly nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu a nezohlednily specifické okolnosti sporu. Nevzaly také v potaz morální rozměr celé věci, kdy vyloučení stěžovatele jako nepominutelného dědice mělo negativní vliv na čest a pověst.
7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem, až na výjimku - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí okresního soudu krajským soudem změněno, není Ústavní soud k projednání návrhu příslušný.
8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
9. Důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky, jsou v odůvodněních těchto rozhodnutí rozsáhle, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud odkazuje. Bylo jimi řádně odůvodněno, že má-li být učiněn závěr, že právní úkon je podle § 38 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. prosince 2013 neplatný, musí být prokázáno, že určitá osoba jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Takové posouzení vyžaduje odborných znalostí, soud proto ustanovil znalce. Z jeho závěrů jednoznačně vyplývá, že zůstavitel v době sepsání obou notářských zápisů netrpěl duševní poruchou, jež by mu znemožňovala posoudit následky svého jednání, a vážně a určitě jednat s úmyslem rozhodnout o určení dědiců a majetku, který jim odkazuje, či o vydědění stěžovatele.
10. Nesouhlasí-li stěžovatel se závěry znaleckého posudku a staví proti nim závěry MUDr. Želmíry Herrové, znalkyně z oboru psychiatrie, odkazuje Ústavní soud na bod 13 rozsudku okresního soudu, v němž je vyloženo, že ani tato znalkyně, ani Mgr. Petra Štarková, znalkyně z oboru školství a kultury, jejichž posudky byly předloženy soudu stěžovatelem, stejně tak jako MUDr. Petr Kozelek, znalec z oboru psychiatrie, jehož znalecký posudek předložili soudu vedlejší účastníci, neměli při zpracování znaleckého posudku k dispozici všechny podklady. Z tohoto důvodu krajský soud uložil okresnímu soudu odstranit tento nedostatek v dokazování znaleckými posudky (usnesení krajského soudu č. j. 18 Co 153/2020-240). Vzhledem k tomu, že MUDr. Želmíra Herrová již s ohledem na svůj věk nevykonávala činnost znalkyně, soud po dohodě s účastníky řízení přistoupil k ustanovení MUDr. Ilony Divácké, MBA, znalkyně z oboru zdravotnictví, psychiatrie se specializací na gerontopsychiatrii, která vypracovala nový znalecký posudek. Znalkyně dospěla k závěru, že u zůstavitele lze s jistotou na přítomnost duševní poruchy usuzovat až od května 2012, kdy došlo k diagnostikování smíšené demence (Alzheimerovy a vaskulární) v lehkém stádiu.
11. Okresní soud shledal její posudek velmi podrobný a přesvědčivý. Uvedl, že znalkyně používala srozumitelnou terminologii, její závěry korelovaly se závěry znaleckého posudku MUDr. Petra Kozeleka, soud neměl proto důvod o těchto závěrech pochybovat. Tomuto postupu nemá Ústavní soud čeho vytknout. Okresní soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, podle které není soud oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy.
12. Jde-li o námitky týkající se tvrzeného omylu zůstavitele v tom, že stěžovatel není jeho biologickým synem, obecné soudy logicky odůvodnily, že ty nejsou relevantní za situace, kdy právní úprava účinná v době pořizování závěti zůstavitelem nezakotvovala neplatnost jednostranného právního úkonu z důvodu omylu. Krajský soud nadto poukázal na obsah obou závětí, v nichž zůstavitel výslovně uvedl, že stěžovatel je jeho jediným dítětem. V notářském zápise z prosince roku 2011 jsou uvedeny i důvody vydědění, otázky biologického rodičovství se však netýkají. Krajský soud navíc konstatoval, že i kdyby zůstavitel pořídil závěť ohledně svého majetku až za účinnosti nového občanského zákoníku, jeho § 1529 a násl. by na nyní projednávanou věc nedopadal, neboť podstatný omyl jako relevantní důvod pro aplikaci tohoto ustanovení se může, pokud jde o osoby, týkat jen té osoby, které se něco zůstavuje, nikoli potomka, kterého zůstavitel vyděďuje. Také tento závěr nijak nevybočuje z mezí ústavnosti.
13. Ústavní soud neshledal pochybení ani v závěru, že stěžovateli nesvědčil naléhavý právní zájem na určení svého práva (jako nepominutelného dědice) na povinný díl z pozůstalosti. Námitky stěžovatele tento závěr nijak nezpochybňují, a zcela pomíjí, že povinný díl mu nikdo ze závětních dědiců neupírá.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí porušení základních práv stěžovatele neshledal. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro svou nepříslušnost a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. prosince 2025
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu