Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Margity Karešové a stěžovatele Pavla Kareše, společně zastoupených Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem Jugoslávská 29, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2020, č. j. 30 A 119/2018-127, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 18. října 2022, č. j. 7 As 339/2020-56, takto:
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Přípisem ze dne 30. 3. 2023 oznámil zástupce Ústavnímu soudu, že stěžovatelka zemřela. Z katastru nemovitostí bylo ke dni rozhodnutí soudu ověřeno, že nadále je již jediným vlastníkem nemovitosti stěžovatel, což soudu potvrdil i právní zástupce. Ztratí-li v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel, který je fyzickou osobou, způsobilost být účastníkem řízení, a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř."), procesním nástupcem (nestanoví-li zákon) jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, resp. kdo bude procesním nástupcem zemřelého účastníka, soud rozhodne usnesením (§ 107 odst. 1 o. s. ř.). Výrokem I. rozhodnutí Ústavního soudu proto bylo zastaveno řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky. V řízení bylo dále fakticky pokračováno se stěžovatelem.
7. Ústavní stížnost stěžovatele je podána osobou, které byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471).
10. Správní žaloba nejvyššího státního zástupce je podávaná v závažném veřejném zájmu. Tuto pravomoc mu svěřuje soudní řád správní (§ 66 odst. 2 s.ř.s.). Jedná se o institut dopadající skutečně na výjimečné případy, jak dokresluje ústavní stížnost. Do účinnosti soudního řádu správního neexistoval zákonný podklad k možnosti vyvolat řízení o přezkumu nezákonného rozhodnutí správního orgánu na základě žaloby podané ve veřejném zájmu. Mohlo se přitom jednat například o nezákonné rozhodnutí vydané ve prospěch jediného účastníka správního řízení, který by proti němu z povahy věci nikdy nebrojil.
Specifikem veřejné žaloby je tak především skutečnost, že zpravidla již neexistuje nikdo z okruhu aktivně legitimovaných účastníků, kdo by mohl (například s ohledem na objektivní běh lhůt) závadný stav zvrátit či alespoň vyvolat jeho přezkum. Nejvyšší státní zastupitelství čerpá poznatky k uplatnění uvedené pravomoci především z podnětů fyzických a právnických osob nebo orgánů veřejné moci. Situace, kterou stěžovatel popisuje v úvodu své ústavní stížnosti, tedy zcela odpovídá zákonné úpravě institutu veřejné žaloby, jakkoliv se mu to jeví subjektivně nespravedlivé.
11. Předmětem přezkumu správních soudů nebylo řízení o žalobě ve veřejném zájmu. V současném stádiu se soudy zabývaly již jen dodatečným (ne)povolením změny stavby stěžovatele. Jak shodně konstatovaly oba soudy, vlastník nemovitosti měl k dispozici značný čas k tomu, aby případné nedostatky své stavby odstranil. V tomto směru lze považovat přístup správních orgánů a jím stanové lhůty za štědré. Námitka, že se laicky nelze v projektové dokumentaci orientovat, nemůže závěry stavebního úřadu zvrátit.
Projektovou dokumentaci k legalizaci stavby bez povolení vypracovává projektant, jakožto fyzická osoba podle § 159 stavebního zákona. Jako, odborník mohl případné aspekty negativních dopadů stavby stěžovatele na sousední dům vyložit. Rovněž by se orientoval v projektové dokumentaci domu X z roku 1991, a mohl její obsah laicky vyložit. Krajský soud osvětlil, že se stěžovatelé měli vydat cestou přizpůsobení vlastní stavby kladeným požadavkům, namísto procesního zpochybňování, že sousední dům neodpovídá svým zhotovením (nebo užíváním) ověřené dokumentaci stavby z roku 1991.
Zda byly k dispozici dostatečně vypovídající podklady k vypracování příslušné projektové dokumentace změny stavby, je otázka skutková. Jestliže odborný státní aparát na stavebním úřadu, posléze specializovaný senát krajského soudu a konečně Nejvyšší správní soud dospěly k závěru, že je projektová dokumentace přehledná, dostatečná a jsou z ní seznatelné okolnosti podstatné pro posouzení žádosti stěžovatele, Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto skutkového závěru jakkoliv zasahovat. Nelze přitom pominout, že řada námitek stěžovatelů v řízení před Nejvyšším správním soudem byla nepřípustná, neboť nebyla uplatněna dříve před krajským soudem.
Rozhodnutí soudů považuje Ústavní soud za řádně odůvodněná, zaručující transparentnost a kontrolovatelnosti rozhodování ve smyslu ustálené judikatury [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)].
12. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost ve výroku II. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu