II.ÚS 3454/25 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Böhma, zastoupeného JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem, sídlem Na Pernštýně 362/2, Praha 1, proti usnesení Krajskéího soudu v Praze ze dne 8. 9. 2025 č. j. 26 Co 218/2025-80, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jany Böhmové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení krajského soudu. Podle jeho názoru jeho vydáním soud porušil jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 22. 5. 2025 č. j. 23 C 70/2024-48 ve výroku I. rozvedl manželství stěžovatele a vedlejší účastnice a ve výroku II. uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 29 904 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce vedlejší účastnice. Nákladový výrok okresní soud odůvodnil postupem podle § 23 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních. Okolnosti případu, které podle soudu v daném případě odůvodňují, aby náhrada nákladů řízení byla přiznána vedlejší účastnici, spočívaly v nevěře stěžovatele, která měla být hlavní příčinou rozvratu manželství.
3. Stěžovatel podal odvolání pouze do výroku II. Krajský soud v Praze napadeným usnesením rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že výši náhrady nákladů řízení snížil na částku 19 853,57 Kč (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že závěr okresního soudu, že příčinou rozvratu manželství byla nevěra stěžovatele, kterému přestal vyhovovat životní styl, který do té doby s manželkou vedli, není podložen provedeným dokazováním. Soud neprovedl všechny důkazy, tzn. výslechy všech jím navržených svědků. Stěžovatel znovu tvrdí, že zmíněná nevěra příčinou rozvratu manželství nebyla. Dle stěžovatele panovaly mezi manžely dlouhodobé neshody a právě ony byly skutečnou příčinou rozvratu manželství. Teprve následně stěžovatel navázal vztah s jinou ženou.
5. Okresní soud měl vzít v potaz, že v řízení nebyl ani jeden z účastníků úspěšnější, protože rozvod si přáli oba. Za tohoto stavu stěžovatel nebyl oprávněn proti výroku I rozsudku okresního soudu podat odvolání. Nemohl jej podat ani toliko proti jeho odůvodnění. Sporná část ohledně příčin rozvratu se ale stala podstatnou pro nákladový výrok. Dodává, že se zřejmě stane v budoucnu relevantní i pro stanovení podílů při vypořádání společného jmění manželů.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6.
Ústavní soud konstatuje, že se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající důvodnost tvrzení o porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98 , ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98 , ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 ]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny Listinou.
7. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní kvalifikace problému. Proto se zde ještě více než v jiných případech uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. podružné problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, typicky v důsledku soudní libovůle [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145) a ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165)].
8. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se náhradou nákladů řízení zabýval dostatečně. Zohlednil závěr okresního soudu o příčině rozvratu manželství, na základě kterého rozhodl výrokem I rozsudku o rozvodu manželství. Stěžovatel mohl odvoláním napadnout výrok o rozvodu manželství i nákladový výrok rozsudku okresního soud. O tom jej ostatně okresní soud řádně poučil. Odvolání nicméně podal pouze proti výroku o nákladech řízení. Výrok, kterým bylo manželství rozvedeno, včetně příčin, které k rozvratu manželství vedly, tak nebyl předmětem přezkumu odvolacím soudem, nemůže jej tedy pro nevyčerpání přípustných opravných prostředků přezkoumat ani soud Ústavní.
9. Krom toho, že ústavní stížnost směřuje jen do nákladů řízení, uložená povinnost hradit náklady řízení je v bagatelní výši (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2025 sp. zn. II. ÚS 2370/25 ). V posuzované věci tedy jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují (srov. i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34).
10. Nad rámec uvedeného lze dodat, že v přiloženém rozsudku okresní soud uvádí výpovědi svědků, podle nichž se manželé hádali kvůli drobnostem, následně "byli v pohodě", větší rozepře svědci nezaznamenali, vedlejší účastnice nechtěla tolik sportovat, což ale svědci neoznačili za zásadní problém. Podle vedlejší účastnice stěžovatel měl uvést, že svých posledních deset aktivních let chce žít bez ní.
Sám stěžovatel uvedl, že toto tvrzení uvedl v tom smyslu, že se již nechce dál hádat.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu