Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti nezl. M. P., zastoupené zákonnými zástupci - otcem M. P. a matkou D. P., právně zastoupených Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Příbram II, Dlouhá 141, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, č. j. 26 Cdo 295/2006-35, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2005, č. j. 23 Co 361/2005-23, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 2005, č. j. 12 C 66/2005-12, t a k t o :
Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2006, se stěžovatelka, zastoupená svými zákonnými zástupci, domáhala s odkazem na porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny, zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4. Dle názoru stěžovatelky nestála na straně obecných soudů žádná překážka, kterou bylo nutno odstranit a která by soudům bránila rozhodnout ve věci samé. Je přesvědčena, že její žalobu na ochranu před neoprávněným zásahem do práv nájemce nelze považovat za majetkový úkon ve smyslu § 28 obč. zák., ohledně něhož by pro dosažení jeho účinnosti bylo nutno vydat opatrovnický rozsudek postupem podle § 176 odst. 1 a § 179 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Má tudíž za to, že rozhodnutím o zastavení řízení jí byla odepřena spravedlnost. Nejvyššímu soudu vytýká, že měl postupovat přinejmenším podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ve věci dovolání stěžovatelky měl meritorně rozhodnout. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 12 C 66/2005, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 4 zastavil usnesením ze dne 9. 5. 2005, č. j. 12 C 66/2005-12, řízení o žalobě, jíž se stěžovatelka, zastoupena svými zákonnými zástupci, domáhala ochrany před neoprávněnými zásahy do práv nájemce ve vztahu k nemovitostem označeným v žalobě. Dovodil, že žaloba, kterou podali jménem nezletilé stěžovatelky její rodiče, zastoupeni advokátem, se týká majetku - nakládání s členským podílem nezletilé v družstvu Nový domov, a není tedy běžným úkonem, kdy by mohli zákonní zástupci sami za nezletilou jednat. Jejich právní zástupce byl proto vyzván k předložení rozhodnutí opatrovnického soudu dle § 28 obč. zák., vydané v řízení dle § 179 o.s.ř., jímž byl dán souhlas rodičům nezletilé k podání žaloby na ochranu jejího majetku. Protože vyzvaná strana odmítla tento odstranitelný nedostatek podmínky řízení napravit, soud řízení dle § 104 odst. 2 o.s.ř. zastavil. O odvolání stěžovatelky, resp. jejich zákonných zástupců, rozhodoval Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 27. 7. 2005, č. j. 23 Co 361/2005-23, rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Toto usnesení bylo právnímu zástupci rodičů stěžovatelky doručeno dne 8. 9. 2005. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 22. 3. 2006, č. j. 26 Cdo 295/2006-35, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) odmítl jako nepřípustné. Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, je zjevně neopodstatněná. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, v souladu se zásadami občanského soudního řádu, posoudil přípustnost dovolání z hlediska všech v úvahu přicházejících ustanovení (§ 237, § 238, § 238a, § 239 o.s.ř.). V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř., včetně stěžovatelkou uváděného důvodu přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě napadeného usnesení odvolacího soudu nebylo totiž změněno či potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž by bylo rozhodováno o věci samé, tj. o opodstatněnosti žaloby, nýbrž bylo potvrzeno rozhodnutí o zastavení řízení z procesních důvodů - pro nesplnění podmínek řízení. Na tom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud také ústavně souladným způsobem vysvětlil, proč neshledal přípustnost dovolání ani podle zbývajících ustanovení § 238, § 238a odst. 1 a § 239 o.s.ř. (nešlo o žádný z případů uvedených v citovaných ustanovení). Podrobně se přitom zabýval stěžovatelkou namítaným ustanovením § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné pouze v případě, že řízení bylo zastaveno z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení. Toto ustanovení ovšem i dle názoru Ústavního soudu nelze v projednávaném případě, kdy bylo řízení zastaveno z důvodu odstranitelného nedostatku podmínky řízení, který nebyl přes výzvu soudu odstraněn, aplikovat. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. Jeho postupem tedy nedošlo k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, je podána opožděně. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§ 72 odst. odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné nikoli z důvodu závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovatelce vůbec nepříslušelo právo k podání dovolání. V tomto případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího soudu, když dovolání stěžovatelky nelze považovat za poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně počala stěžovatelce běžet již následujícím dnem po doručení usnesení Městského soudu v Praze, tedy dnem 9. 9. 2005, a nikoli doručením usnesení Nejvyššího soudu, jak nesprávně dovozuje stěžovatelka. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a v části, směřující proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2006
S t a n i s l a v B a l í k předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková