II.ÚS 346/26 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Štěpánkou Brožovou Kozderkovou, advokátkou, sídlem Antonína Dvořáka 287, Turnov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2276/2025-322 ze dne 11. listopadu 2025, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 258/2024-283 ze dne 13. února 2025 a usnesení Okresního soudu v Semilech č. j. 10 C 121/2019-241 ze dne 29. července 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení, a a) H. K., b) L. B., c) L. M. a d) J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Spor, který rozhodoval Okresní soud v Semilech ("okresní soud"), se týkal odstoupení dárkyně od darovací smlouvy pro nevděk obdarované. Žaloba na určení vlastnického práva k darované nemovité věci, spojená s uložením povinnosti vyklidit předmětnou nemovitou věc, byla podána paní J. B. ("původní žalobkyně"). Původní žalobkyně ale v průběhu soudního řízení zemřela, na její místo tak po předchozím procesním vývoji nastoupil stěžovatel. Okresní soud napadeným usnesením nicméně řízení zastavil, jelikož v průběhu řízení došel ke zjištění, že původní žalobkyně v době podání žaloby nebyla schopna pro duševní poruchu právně jednat. Jelikož již nebylo možné předmětný nedostatek podmínky řízení odstranit, soud řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil.
3. Krajský soud v Hradci Králové ("odvolací soud") na základě odvolání stěžovatele rozhodnutí okresního soudu napadeným usnesením potvrdil. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry okresního soudu a při respektování zásady volného hodnocení důkazů neshledal důvod pro zásah.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro vady, resp. absenci vymezení toho, v čem stěžovatel spatřoval přípustnost předmětného dovolání. Nejvyšší soud dále konstatoval, že i při benevolentnějším posouzení dovolání by nebylo možné učinit závěr o jeho přípustnosti. Podání stěžovatele zejména vytkl, že obsahuje pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, což nelze považovat za možný dovolací důvod.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zejména namítá, že rozhodnutí obecných soudů nebyla vydána v souladu se zákonem. Podle jeho názoru soudy odmítly provedení jím navržených zásadních důkazů, v důsledku čehož napadená rozhodnutí nejsou věcně správná, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Dále uvádí, že soudy založily svá rozhodnutí na závěrech znaleckého posudku, který pro vady a nedostatky při jeho zpracování neposkytuje objektivní podklad pro rozhodnutí, čímž mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. 6.
Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že znalkyně při zpracování posudku původní žalobkyni osobně nevyšetřila, neboť ta více než čtyři roky před jeho vypracováním zemřela, a posudek tak vychází výlučně z listinných podkladů. Namítá přitom, že znalkyně vycházela pouze z jediného dokumentu obsaženého ve zdravotnické dokumentaci, konkrétně z výpisu z výstupní zprávy PN Kosmonosy, namísto komplexního posouzení zdravotního a duševního stavu posuzované osoby.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň, až na dále uvedené výjimky, o návrh přípustný.
8. Ústavní stížnost není přípustná v rozsahu přezkumu napadeného usnesení okresního a odvolacího soudu, neboť v této části stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k zajištění nápravy, když jeho dovolání bylo v tomto rozsahu odmítnuto jako vadné (blíže viz body 10, 11 a 13).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Ústavní soud v tomto směru sdílí závěr dovolacího soudu, že dovolání stěžovatele trpí vadami. Jak správně poukazuje Nejvyšší soud, stěžovatel v dovolání skutečně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti. Stěžovatel v dovolání totiž pouze cituje, a to téměř doslovně, ustanovení § 237 občanského soudního řádu, aniž by blíže uvedl konkrétní argumenty, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti jeho dovolání. Jak ale Ústavní soud již dříve uvedl, pro splnění náležitostí dovolání nikdy nepostačí pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení občanského soudního řádu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. srpna 2023).
11. Nejvyšší soud se nad rámec závěru o vadnosti dovolání vyjádřil i k jádru argumentace stěžovatele. Uvedl, že předmětné dovolání není ani při benevolentnějším posouzení možné považovat za přípustné. Podle ustanovení § 241a občanského soudního řádu lze totiž podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle argumentace stěžovatele je ale zřejmé, že ve skutečnosti pouze polemizuje s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, čímž výše uvedený požadavek nenaplňuje (body 11 až 14 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V obdobné argumentaci stěžovatel pokračuje i v rámci své ústavní stížnosti, Ústavní soud se tak ztotožňuje s argumentací Nejvyššího soudu. Navíc ani sám stěžovatel se v ústavní stížnosti nepokouší žádným způsobem vyvrátit či jinak zpochybnit závěr Nejvyššího soudu o vadách jeho dovolání. 12.
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo nepřezkoumatelné nebo výsledkem přepjatého formalismu, posoudil ve vztahu k napadenému usnesení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
13. Tím, že bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 ze dne 28. listopadu 2017, bod 61). V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud ani naplnění předpokladů pro postup dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud v návaznosti na závěry výše ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu