Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Juráška, zastoupeného Mgr. Karlem Klimešem, advokátem, sídlem Macharova 302/13, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2022 č. j. 11 Co 248/2022-182, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Zdeňky Chmelové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Proti rozsudku se stěžovatel odvolal, přičemž své odvolání vzal posléze zpět. Co do nákladů řízení podala proti rozsudku odvolání též žalovaná (vedlejší účastnice). Okresnímu soudu přitom vytkla, že o náhradě nákladů rozhodl za použití § 9 odst. 4, písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ("dále jen advokátní tarif"), namísto § 8 odst. 1 advokátního tarifu.
Odvolací soud následně rozhodl tak, že řízení o odvolání stěžovatele zastavil (výrok I.), rozsudek okresního soudu v části napadené odvoláním žalované změnil tak, že žalobce (tedy stěžovatel) je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 160 244 Kč. Žádnému z účastníků přitom nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud pochybil, když náklady řízení mezi účastníky řízení nestanovil podle § 8 odst. 1 věta první před středníkem a § 7 bodu 6 advokátního tarifu. Odměna advokáta činí podle odvolacího soudu 18 300 Kč za jeden úkon právní služby. Žalovaná předložila dne 10. 8. 2017 okresnímu soudu odborné vyjádření k obvyklé ceně předmětných nemovitostí. Z něj vyplývalo, že hodnota nemovitostí činí 2 500 000 Kč. Stěžovatel přitom podle odvolacího soudu správnost citované listiny v průběhu řízení nezpochybnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že mu krajský soud ve srovnání se soudem prvního stupně, který mu vyměřil náklady řízení ve výši 32 912 Kč, vyměřil náklady řízení ve výši 160 244 Kč, tj. v pětinásobné výši. Při výpočtu nákladů řízení vyšel odvolací soud z odborného vyjádření společnosti Profit Top Estates s.r.o., která se realitní činnosti nevěnuje a nemůže tak mít potřebné znalosti z oblasti oceňování nemovitostí. Z toho důvodu by toto odborné vyjádření nemělo být podkladem pro stanovování tarifní hodnoty předmětu sporu. Krajský soud pochybil též v tom, že náklady řízení odvíjel od hodnoty nemovitosti jako celku a nikoliv od hodnoty odpovídající žalovanému ideálnímu podílu, tj. od hodnoty 1/2 nemovitosti.
Stěžovatel v projednávané věci brojí proti nákladům řízení, které mu byly odvolacím soudem stanoveny ve výši 160 244 Kč, přičemž nalézací soud mu vyměřil náklady řízení toliko ve výši 32 912 Kč. K uvedené disproporci je třeba konstatovat, že tato vznikla v převažující míře tím, že oba soudy vyšly při stanovení tarifní hodnoty z odlišných ustanovení advokátního tarifu. Zatímco soud prvního stupně stanovil tarifní hodnotu podle § 9 odst. 4 písm. b) a měl tedy za to, že hodnotu sporu nelze vyjádřit v penězích, odvolací soud dospěl k závěru odlišnému, a to, že hodnotu sporu zjistit lze a tudíž je třeba na věc aplikovat ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu. V nálezu ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21
Ústavní soud vyslovil, že: "z hlediska systematiky i dikce jednotlivých ustanovení advokátního tarifu je zřejmé, že § 9 odst. 1 advokátního tarifu je v jistém smyslu "zbytkové" ustanovení, které se pro výpočet odměny použije v případech, kdy předmět právní pomoci není možno podřadit pod jiné ustanovení advokátního tarifu. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že by toto ustanovení mělo být aplikováno až jako poslední možnost, kdy není možno posuzovanou věc podřadit pod žádné jiné ustanovení advokátního tarifu, a to dokonce i tehdy, kdy by se takové řešení nabízelo jako nejjednodušší možnost ...
Zjednodušeně řečeno, je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je třeba pro výpočet odměny použít primárně § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nikoliv § 9 odst. 1 advokátního tarifu.". Dle náhledu Ústavního soudu pak obdobné platí i pro projednávaný případ, kdy nalézací soud bez bližšího vysvětlení aplikoval na věc § 9 odst. 4 advokátního tarifu. Dlužno dodat, že stěžovatel sám blíže nerozvádí, z jakého důvodu by se mělo jednat o případ spadající do tzv. zbytkové kategorie § 9, užívanou na případy, jejichž hodnotu nelze ocenit.
Namítá-li stěžovatel, že tarifní hodnota nemovitostí byla stanovena toliko na základě odborného vyjádření společnosti, která nepůsobí na realitním trhu, a tudíž nemůže mít znalost k oceňování tržní ceny nemovitosti, lze jej odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2688/15
. Z něj se mimo jiné podává, že soud může při stanovení hodnoty sporu vycházet i z jiných důkazů, nikoliv tedy jen a pouze ze znaleckého posudku. Podstatnou zde je přitom ta skutečnost, že předložený důkaz musí být soudem považován za hodnověrný. Odvolací soud v souvislosti s uvedeným poukázal na skutečnost, že odborné vyjádření bylo předloženo protistranou již v řízení před soudem prvního stupně a stěžovatel jej nijak nerozporoval. Současně nutno uvést, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, že by ocenění nemovitosti mělo být diametrálně odlišné, tedy že by neodpovídalo hodnotě, z níž odvolací soud vyšel.
Naopak stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom smyslu, že odvolací soud pochybil, pokud při stanovení tarifní hodnoty vyšel z ocenění nemovitosti jako celku a nikoliv jen a pouze z žalované ideální poloviny. Není dáno rozumného důvodu, pro který by se náklady řízení neměly odvíjet od hodnoty žalované věci - v tomto případě jedné poloviny nemovitosti. Dovedeno k závěrům ad absurdum, by v obdobných případech byli i výrazně menšinoví spoluvlastníci nuceni nést náklady řízení, které by se odvíjely od hodnoty věci jako celku.
Ústavní soud je toho názoru, že v projednávané věci je třeba zvážit, zda shora nastíněná nesprávná aplikace podzákonného právního předpisu mohla vést k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Z napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud stanovil odměnu advokáta ve výši 18 300 Kč za každý úkon poskytnuté právní služby. V případě, že by odvolací soud postupoval správně, tj. že by stanovil náklady řízení ve výši odpovídající hodnotě jedné poloviny nemovitosti, byl by stěžovatel povinen zaplatit protistraně odměnu advokáta ve výši 13 300 Kč za každý právní úkon. Pokud bylo v projednávané věci poskytnuto celkem sedm právních úkonů, měla by tak být soudem přiznaná odměna advokáta o 35 000 Kč nižší.
K uvedenému pochybení Ústavní soud konstatuje, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem.
Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97 , Sb. n. u., sv. 11 str. 9). Jinými slovy řečeno, ne každé porušení podústavního právního předpisu představuje současně i zásah do základních práv a svobod účastníka řízení. Ústavní soud má za to, že z ústavní stížnosti a ani z vyžádaného soudního spisu nevyplynuly takové skutečnosti, pro které by bylo lze shora uvedené pochybení odvolacího soudu považovat za natolik intenzivní, že by jím mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Z toho důvodu Ústavní soud ke kasaci napadeného rozhodnutí nepřistoupil a pochybení odvolacímu soudu toliko vytknul. V situaci, kdy nebylo ústavní stížnosti vyhověno, nebyl dán důvod pro aplikaci ustanovení § 62 zákona o Ústavním soudu a stěžovateli přiznat náklady spojené s řízením před Ústavním soudem.
Ústavní soud tedy posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu