Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Hany Filipové, zastoupené JUDr. Annou Doležalovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Jablonského 604/7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013, č.j. Ncd 155/2013-1007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Vrchní soud v Praze však ústavní stížností napadeným rozhodnutím návrh stěžovatelky na přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že nedospěl k závěru, že by přikázáním věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 bylo dosaženo účelu sledovaného ustanovením § 12 odst. 2 občanského soudního řádu, tj. hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci, neboť předmětné řízení je u Obvodního soudu Plzeň - město vedeno již od roku 2006, soud je s věcí řádně obeznámen a provedl již celou řadu úkonů.
Dle názoru vrchního soudu ve věci nemůže dojít k přikázání věci jinému soudu ani z důvodů uvedených v ustanovení § 12 odst. 1 občanského soudního řádu, tj. z důvodu vyloučení všech soudců příslušného soudu z projednávání věci pro jejich podjatost, neboť soudkyně Okresního soudu Plzeň - město, jejíž podjatost stěžovatelka namítala, nebyla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2013, č.j. Nc 642/2013-985, z projednávání a rozhodování v předmětné věci vyloučena.
6. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního pak může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
7. Ve vztahu k posuzované ústavní stížnosti je předně nutno uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o jejím návrhu na přikázání předmětné věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Zde je třeba připomenout, že obsahem práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je především garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, což znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat.
Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357)]. Neplyne však odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 439/11 ze dne 2. 6. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud po prostudování věci dospěl k závěru, že do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož obsah byl vymezen výše, nebylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013, č.j. Ncd 155/2013-1007, zasaženo, neboť tento soud se návrhem stěžovatelky na přikázání věci předepsaným způsobem zabýval, rozhodl o něm v souladu s příslušnými procesními předpisy a toto své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud tak nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že se vrchní soud ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi důvody na přikázání věci jinému soudu uvedenými stěžovatelkou v jejím návrhu.
V této souvislosti si pak Ústavní soud dovoluje upozornit, že stěžovatelka ve svém návrhu odůvodňovala vhodnost delegace především poukazem na jí tvrzenou podjatost soudkyně, která o věci v prvním stupni rozhodovala. O této námitce však již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2013, č.j. Nc 642/2013-985, na nějž vrchní soud ve svém rozhodnutí také odkázal. Vzhledem ke skutečnosti, že o námitkách stěžovatelky vztahujících se k tvrzené podjatosti soudkyně soudu prvního stupně již bylo rozhodnuto orgánem, který je k tomu dle občanského soudního řádu příslušný (přičemž tvrzená podjatost soudkyně nebyla shledána), neměl Vrchní soud v Praze důvod se těmito námitkami znovu podrobně zabývat.
9. K námitce stěžovatelky, že přikázání věci jinému soudu odůvodňuje i dosavadní výsledek řízení, tj. skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, přičemž stěžovatelka je s ohledem na nutnost tohoto kasačního zásahu odvolacího soudu přesvědčena o neschopnosti soudu prvního stupně dospět ve věci ke spravedlivému výsledku, pak Ústavní soud uvádí, že ani tuto námitku neshledal důvodnou. Dle Ústavního soudu totiž skutečnost, že v řízení došlo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, nemůže být sama o sobě důvodem pro odnětí věci zákonnému soudci.
Tato okolnost nemůže být důvodem k přikázání věci jinému soudu tím spíše, že ke kasačnímu zásahu došlo na návrh stěžovatelky, jejíž námitky odvolací soud shledal důvodnými, a proto jejímu návrhu vyhověl, odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a pro další řízení jej zavázal svým právním názorem. Ústavní soud je naopak toho názoru, že tímto postupem odvolacího soudu bylo zřetelně prokázáno, že práva stěžovatelky jsou v řízení dostatečně chráněna, a proto neshledal, že by zde byl důvod k přikázání věci jinému soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu