Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Horoušany a Horoušánky - za lepší bydlení, o. s., sídlem Na Anežce 109, Horoušany, zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2024 č. j. 3 As 176/2023-95 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 51 A 24/2023-68, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a města Úvaly, sídlem Arnošta z Pardubic 95, Úvaly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel se svým návrhem u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") domáhal zrušení opatření obecné povahy č. 1/2022 - změny č. 12 územního plánu sídelního útvaru Úvaly, vydaného usnesením zastupitelstva vedlejšího účastníka ze dne 3. 2. 2022 č. Z-5/2022 (dále jen "změna územního plánu").
3. Krajský soud napadeným rozsudkem návrh zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I), a že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud zejména shledal, že krajský soud se zabýval všemi uplatněnými námitkami brojícími proti změně územního plánu, a ty vypořádal v souladu s právní úpravou a judikaturou Nejvyššího správního soudu. Nadto stěžovatel v kasační stížnosti nepolemizuje se závěry krajského soudu, pouze opakovaně namítá pochybení vedlejšího účastníka. K námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatoval, že pro nabytí účinnosti opatření obecné povahy je podstatné, zda a kdy byla zveřejněna veřejná vyhláška, přičemž změna územního plánu tak nabyla účinnosti patnáctým dnem vyvěšení veřejné vyhlášky. Nedůvodné je i tvrzení stěžovatele, že finálně schválená změna územního plánu neodpovídá návrhu projednanému dne 5. 10. 2021. Nejvyšší správní soud, ve shodě s krajským soudem, neshledal jakékoliv zavádějící informace ani ve způsobu oznámení konání veřejného projednání. Pokud jde o námitku, že nelze ověřit, zda změna územního plánu odpovídá platnému územnímu plánu, Nejvyšší správní soud (stejně jako krajský soud) této argumentaci stěžovatele nerozumí. Z logiky věci je samozřejmé, že územní plán se po přijetí jeho změny změní. Obdobně, pokud dojde k digitalizaci územně plánovací dokumentace, není možné tento "pokrok" chápat automaticky jako vadu, či zásah do práv stěžovatele, který navíc stěžovatel opakovaně nespecifikoval. Lze také souhlasit s krajským soudem, že odpůrce byl povinen uvést územní plán obce do souladu s nadřazeným územně plánovacím podkladem, tedy se zásadami územního rozvoje. Krajský soud správně uvedl, že proti trasování přeložky silnice č. II/101 se stěžovatel mohl bránit v procesu přijetí zásad územního rozvoje, nikoli v rámci procesu změny územního plánu. K tvrzené nečinnosti krajského úřadu se krajský soud vyjádřil v bodě 92 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a Nejvyšší správní soud s touto argumentací zcela souhlasí.
5. Stěžovatel zejména namítá, že krajský soud i Nejvyšší správní soud napadenými rozsudky porušily základní práva stěžovatele, a to zejména v ústavní stížnosti rozvedenými případy opomenutých důkazů a tvrzení (zejména těmi, které stěžovatel uvedl v jeho replice v rámci řízení o kasační stížnosti), nevypořádáním se s argumentací stěžovatele a se závěry doktríny a judikatury, o které stěžovatel své argumenty opřel.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Z čl. 8, čl. 100 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 3 Listiny je dovozováno, že právem územních samosprávných celků na samosprávu se rozumí ústavně zaručené právo příslušného územního společenství občanů rozhodovat - na vlastní odpovědnost ve svém a současně veřejném zájmu samostatně (mimo instrukce a pokyny) v rámci decentralizovaných autonomních prostorů jim vymezených ústavním pořádkem a zákony - o svých záležitostech v rámci svého území a za svá rozhodnutí nést veřejnoprávní odpovědnost. Stát může svými orgány do této oblasti zasahovat podle čl.
101 odst. 4 Ústavy jen, vyžaduje-li to ochrana zákona (tedy je-li zákon porušován), a způsobem, tj. zákonem stanovenými prostředky a postupy (srov. čl. 2 odst. 3 ve spojení s čl. 78, čl. 79 odst. 1 a 3, čl. 91 odst. 2 Ústavy). Jen zákonu (tzv. výhrada zákona) je svěřeno vymezit okruh věcí, které stát decentralizuje a které jsou samostatně spravovány územními samosprávnými celky. Právní předpisy, kterými je případně takový zákon prováděn, nemohou do této zákonem vyhrazené oblasti zasahovat, aniž by nešlo o projev svévole či libovůle státu ve vztahu k územní samosprávě.
9. Do samostatné působnosti obce na základě zvláštních zákonů patří právě mimo jiné schvalování územně plánovací dokumentace, v tom i územních plánů (jejich změn), které se vydávají formou opatření obecné povahy. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy, kterou právě Ústava v čl. 99 definuje jako "územní" společenství občanů [srov. přiměřeně též nález ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11
(N 76/69 SbNU 291)]. Územní plány jsou tak společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Územní samospráva tak zahrnuje i rozhodování o rozvoji území příslušného územního samosprávného celku, které bylo státem decentralizováno, svěřeno do jeho samostatné působnosti v rozsahu vymezeném zákonem, přičemž stát do tohoto rozhodování může zasahovat jen v případě porušení takového zákona a způsobem a postupy, které určuje opět jen zákon. Územní samospráva je proto v takovém rozsahu v otázce přijímání územních plánů (jejich změn) ve formě opatření obecné povahy také ústavně zaručeným právem obcí.
10. Respektování územní samosprávy je nutnou součástí právního státu a nezastupitelnou složkou demokracie [srov. nález ze dne 19. 11. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 1/96
(N 120/6 SbNU 369; 294/1996 Sb.)]. Ústavní definice tohoto pojmu proto nemůže být závislá jen na zákonné úpravě, protože by to mohlo vést k libovůli zákonodárce a k narušení samé podstaty principu územní samosprávy, který je jednou ze základních hodnot demokratického a právního státu a který jako ústavní princip musí požívat ústavní ochranu.
11. V nálezu ze dne 30. 9. 2002 sp. zn. IV. ÚS 331/02
(N 113/27 SbNU 245) a též v nálezu sp. zn. III. ÚS 1669/11 pak Ústavní soud vyslovil, že zásah státu do činnosti územních samosprávných celků podle čl. 101 odst. 4 Ústavy nesmí být v rozporu s ústavně zakotvenými znaky samosprávy a je přípustný toliko tehdy, když to ochrana zákona vyžaduje. Při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně, a význam důvodů, svědčících pro takový zásah, na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit [srov. též nález ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 3817/17
(N 78/94 SbNU 73)].
12. Je třeba též opakovaně zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, nevybočil-li jejich právní názor uvedený v napadených rozsudcích extrémně z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jestli byly při jejich rozhodování zachovány ústavní kautely řádně vedeného soudního řízení. Na základě takto vymezených obecných východisek přistoupil Ústavní soud k posouzení jednotlivých stěžovatelem uplatněných námitek a takovéto pochybení v nyní přezkoumávané věci neshledal.
13. K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadených rozsudků a ke klíčové námitce, že se správní soudy nevypořádaly se všemi stěžovatelem předloženými důkazy, tvrzeními a argumentací, Ústavní soud shledává, že právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který jeho věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele.
Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím krajský soud) se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatele. Obecně platí, že správní soudy nemusí nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě či kasační stížnosti nebo jejím doplnění, nýbrž obsah a smysl žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl, že "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12.
2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadených rozhodnutích beze zbytku naplněna. To má zásadní význam při posouzení dokumentu, jakým je územní plán či územně plánovací dokumentace obecně, neboť z povahy věci samé je u nich dáno, že nelze vyhovět zájmu všech, jelikož právě v těchto koncepčních dokumentech platí, že "každý chce jezdit po dálnicích, ale nikdo ji nechce mít za svým domovem" (srov. též usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2682/19 ).
14. Po přezkumu napadených rozhodnutí tak Ústavní soud konstatuje, že zejména na výkladu Nejvyššího správního soudu nezjistil žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, naopak se jedná o rozhodnutí řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)], které je nadto argumentačně podloženo relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95
(N 63/5 SbNU 481)].
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu