Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Milana Havlíka a Dagmar Havlíkové, zastoupených Petrem Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2409/2022-300 ze dne 29. 9. 2022, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 265/2020-234 ze dne 26. 10. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 38 C 324/2018-187 ze dne 30. 4. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Opavě zamítl žalobu stěžovatelů na určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem v katastrálním území L. podanou z titulu nároku na vrácení daru pro hrubé porušení dobrých mravů obdarovanou. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že Nejvyšší soud místo toho, aby věc meritorně projednal, se vůbec nezabýval jejich argumentací, v níž poukazovali na zcela zásadní pochybení okresního i krajského soudu, a jejich dovolání bez dalšího odmítl.
Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je dle jejich názoru velmi stručné, obecné a pomíjí jejich právní argumentaci. Stěžovatelé dále soudům vytkli, že jejich rozhodnutí postrádají řádná odůvodnění. V té spojitosti vyjádřili nesouhlas se závěrem soudů, že jediné porušení dobrých mravů ze strany žalované (obdarované) představovalo nevyúčtování, resp. nevrácení jim přeplatků z dodávek energií. V řízení dle svých slov opakovaně poukazovali na soustavné porušování dobrých mravů ze strany obdarované v celé řadě dalších záležitostí, což však soudy nevyslyšely. Stěžovatelé namítli, že soudy zcela nekriticky upřednostnily výpovědi obdarované a jejích dvou dcer, jež pochopitelně měly zájem na výsledku sporu, před výpověďmi ostatních slyšených svědků, které pro změnu vyzněly v jejich prospěch a z jejichž obsahu zavrženíhodnost jednání žalované vyplynula. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobněji rozvedli.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v napadených rozhodnutích soudů nezjistil žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek.
Krajský soud ve svém rozhodnutí přiléhavě charakterizoval při mezi účastníky tak, že v těchto druzích rodinných sporů je běžné, že svědci označení žalobci vypovídají v jejich prospěch a popisují příkoří, jichž se žalobcům od žalovaných mělo dostat, oproti tomu pak svědci označení žalovanou stranou vypovídají v její prospěch a tvrzené závadné chování popírají (srov. bod 9 rozsudku odvolacího soudu). Obdobná "patová" situace nastala i v nynějším případě, kdy dokazování vévodily výslechy samotných účastníků a výpovědi svědků, kteří k nim měli více či méně blízko.
Oproti tomu v řízení nebyl proveden takový důkaz (např. výslechem zjevně nezaujaté osoby, nemající na zúčastněné žádné či jen velmi vzdálené vazby), z něhož by bylo možné jednoznačně usoudit na to, kdo a jaký podíl měl na zhoršení vztahů mezi účastníky. Ostatně soužití rodiny či jejích generací se (zcela) neodehrává ve veřejném prostoru, ale pro problémy v této oblasti je typické, že se dějí v prostředí docela či alespoň z podstatné části skrytém před vnějším světem. Nepřekvapí proto, že za těchto okolností soudy hodnotí výpovědi blízkých či jiným způsobem spřízněných svědků obezřetně, pročež neberou jimi sdělené skutečnosti bez dalšího za prokázané, nemluvě o nízké hodnotě výslechů samotných účastníků.
Nejinak tomu bylo i v souzené věci.
Většina zásadních výtek stran stěžovateli líčené nemravnosti v počínání žalované zůstala v řízení neprokázána. Týká se to především fyzických útoků na stěžovatele, jichž se měl dopouštět jejich syn Tomáš Havlík (bývalý manžel žalované). V té souvislosti totiž stěžovatelé neprokázali své tvrzení, že jej k těmto útokům ponoukala právě žalovaná. Stěžovatelé uvádějí, že na závadné jednání žalované lze usoudit kupř. z výpovědi jejich dlouholeté sousedky I. Šustkové. Ústavní soud nezjistil, že by soudy při hodnocení důkazů deformovaly či jinak dezinterpretovaly jejich obsah.
Příkladmo lze zmínit, že soudy si v případě výpovědi jmenované svědkyně povšimly, že oproti stěžovateli tvrzeným zákazům a omezením ohledně provozu topení v domě, v jejichž důsledku měli významně strádat chladem, sousedka sdělila, že je v jejich bytě běžně navštěvovala a měli v něm teplo. Toto její vyjádření rovněž kontrastovalo s údajným zákazem návštěv, který stěžovatelé žalované v žalobě též vyčetli (viz bod 17 rozsudku nalézacího soudu a bod 22 rozsudku odvolacího soudu). Ze svědeckých výpovědí tak bylo možné spolehlivě zjistit, že vztahy mezi účastníky byly poznamenány četnými a intenzívními konflikty, ovšem již nebylo možné dostatečně věrohodně ověřit tvrzení stěžovatelů, že jejich původcem byla právě (či aspoň převážně) žalovaná.
Vnučky stěžovatelů přitom shodně vypověděly, že iniciátorem hádek a střetů měla být naopak stěžovatelka. Jakkoli lze pochopit případný zájem dcer žalované na výsledku sporu, za situace, kdy stěžovatelé nebyli schopni nabídnout dostatečné (tj. zvláště po objektivní stránce věrohodné) důkazy k prokázání svých tvrzení, okresnímu soudu nezbylo než žalobu zamítnout a krajskému soudu toto rozhodnutí potvrdit. Tento jejich postup se v kontextu shora vyloženého nejeví Ústavnímu soudu nepřiměřeným či zásadně nespravedlivým.
Ústavní soud nezjistil žádné pochybení ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelé své dovolání postavili, obdobně jako nyní v ústavní stížnosti, na dle jejich mínění nesprávném hodnocení důkazů, majíce za to, že z provedených důkazů se zavrženíhodné jednání žalované podává. Skutková zjištění ovšem nejsou dovolacímu přezkumu otevřena. Nejvyšší soud nadto přezkoumal, že krajský soud vyšel z judikaturou dlouhodobě ustálených východisek pro posuzování rozporu s dobrými mravy, která promítl do svého rozhodnutí v poměrech jedinečných okolností řešeného případu, přičemž jeho výsledná úvaha není zjevně neadekvátní. Takové odůvodnění odmítavého usnesení dovolacím soudem považuje Ústavní soud za racionální a srozumitelné, prosté ústavně zapovězené svévole. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu