Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky Vltavská lodní společnost, spol. s r.o., sídlem Ke Strašnické 3304/5a, Praha 10, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 315/2023-42 ze dne 18. října 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 A 67/2022-60 ze dne 30. října 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále jen "správní orgán") ze dne 22. 2. 2022 byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 600 000 Kč za přestupek podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpadech"). Stěžovatelka se přestupku měla dopustit několika jednáními porušujícími § 14 odst. 2 zákona o odpadech, konkrétně tím, že nevedla průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi, nepodala roční hlášení o produkci a nakládání s odpady a nezaslala údaje o provozu zařízení k využívání odpadů krajskému úřadu.
3. Vedlejší účastník výše uvedené rozhodnutí potvrdil svým rozhodnutím ze dne 8. 6. 2022. Žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka byla zamítnuta napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a kasační stížnost byla zamítnuta napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.
4. S odkazem na § 14 odst. 3 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) nesouhlasí stěžovatelka s postupem správního orgánu, který její námitky proti protokolu o kontrole nevyřídil v samostatném řízení, ale v rámci řízení o přestupku, ačkoliv součástí spisu nebyl souhlas nadřízené osoby kontrolujícího k tomuto postupu a ani v oznámení o zahájení řízení není popsán subordinační vztah mezi zaměstnancem a jeho nadřízeným. Stěžovatelka tvrdí, že tímto postupem byla zkrácena na svých procesních právech.
5. Stěžovatelka dále upozorňuje na skutečnost, že před vydáním správního rozhodnutí nebyla seznámena se spisem v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu, a rozhodnutí tak pro ni bylo překvapivé. Namítá, že správní orgán ji sice poučil o možnosti prostudovat spis, učinil tak však v oznámení, kterým fakticky řízení zahájil a zároveň skončil dokazování před vydáním rozhodnutí.
6. Stěžovatelka dále namítá, že součástí správního spisu není protokol z kontroly společnosti A. C. C. s. r. o., ačkoliv inspekce tvrdila, že právě z takové kontroly u uvedené společnosti vycházela. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením, že je pouze na základě vydaného stavebního povolení provozovatelkou zařízení k využívání odpadu podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech. Tvrdí, že veškeré povinnosti ve vztahu k zákonu o odpadech převzala společnost A. C. C. s. r. o., kterou si stěžovatelka objednala k realizaci terénních úprav. Uvádí, že tato společnost ve svém prvotním hlášení do integrovaného registru znečišťování životního prostředí chybovala a že tuto chybu později opravila tak, že v současné době není v registru údaj o předání odpadu stěžovatelce obsažen.
7. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že správní orgány určily okamžik, kdy se měla stát provozovatelkou zařízení k využívání odpadů, kde dni právní moci rozhodnutí o dodatečném povolení terénních úprav, kdežto Nejvyšší správní soud tento okamžik určil až k datu převzetí odpadu. Stěžovatelka má za to, že změna náhledu na dobu trvání jejího protiprávního jednání, která je tak kratší o více než jeden rok, by se měla projevit v opravě výrokové věty rozhodnutí správního orgánu i ve výši uložené pokuty.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky s právními závěry Nejvyššího správního soudu, městského soudu a správních orgánů. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
11. Námitkou absence souhlasu nadřízené osoby kontrolujícího k vyřízení námitek v rámci správního řízení se zabýval ve svém rozsudku již městský soud. Upozornil na skutečnost, že v oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 10. 1. 2022, které podepsala vedoucí oddělení odpadového hospodářství, bylo uvedeno a podtržením zdůrazněno, že námitky budou v souladu s § 14 odst. 3 zákona o kontrole vyřízeny v rámci přestupkového řízení. Nejvyšší správní soud ve vztahu k vypořádání této námitky k uvedeným skutečnostem dále doplnil, že vztah mezi kontrolujícími osobami a jejich vedoucí byl patrný i z oznámení o zahájení kontroly, které podepsala stejná vedoucí oddělení odpadového hospodářství. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákon nestanoví konkrétní formu udělení souhlasu a že je podstatné, aby byl souhlas znatelný ze správního spisu, což bylo v posuzovaném případě splněno.
12. Ani v postupu správního orgánu, kterým byla stěžovatelka poučena o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, neshledal Ústavní soud porušení jejích základních práv. Oba soudy podrobně vysvětlily, že stěžovatelka měla možnost seznámit se se všemi podklady, na jejichž základě později správní orgán rozhodl. Tohoto práva stěžovatelka využila a správní orgán k jejímu vyjádření ve svém rozhodnutí přihlédl. Jak v napadeném rozhodnutí zdůraznil Nejvyšší správní soud, spis nebyl před vydáním rozhodnutí dále doplňován, a stěžovatelka tak měla možnost seznámit se s kompletními podklady, čímž byl účel § 36 odst. 3 správního řádu naplněn. Stejně tak Nejvyšší správní soud přesvědčivě vysvětlil, že výsledky kontroly u společnosti A. C. C. s. r. o. byly pouze impulzem pro zahájení kontroly u stěžovatelky, nikoliv klíčovými důkazy pro rozhodnutí v její věci.
13. Nejvyšší správní soud sice považoval za důležité v napadeném rozhodnutí vysvětlit, že se stěžovatelka stala provozovatelkou zařízení k využívání odpadů až dnem, kdy odpad převzala, nikoliv již dnem nabytí právní moci rozhodnutí o dodatečném povolení terénních úprav, zároveň však zdůraznil, že nesprávné posouzení začátku provozu zařízení nepůsobí nezákonnost správních rozhodnutí. Nadále měl za prokázané, že v dotčeném období od října 2019 do dubna 2020 stěžovatelka s odpadem převzatým od společnosti A.
C. C. s. r. o. nakládala. Z napadeného rozhodnutí nijak neplyne, že by se doba protiprávního jednání stěžovatelky měla zkrátit o více než rok, jak tvrdí stěžovatelka. Rozhodnutí o dodatečném povolení terénních úprav - navážky zeminy na pozemku ve vlastnictví stěžovatelky za účelem vyrovnání terénu pro budoucí stavbu haly bylo vydáno dne 10. 9. 2019 a nabylo právní moci dne 17. 9. 2019, přičemž první objednávku zeminy a kamení ze staveb stěžovatelka provedla dne 12. 10. 2019. Stejně tak z hlášení společnosti A.
C. C. s. r. o. měly správní orgány za prokázané, že k předání odpadu došlo již v roce 2019. Nové posouzení počátku provozování zařízení k využívání odpadů tak není ve vztahu k uložené výši pokuty nijak významné.
14. Přiměřeností uložené sankce se ostatně dostatečně zabývaly oba soudy a vysvětlily, proč její výše není pro stěžovatelku likvidační. Nejvyšší správní soud navíc upozornil na skutečnost, že stěžovatelka prováděla terénní úpravy již od podzimu roku 2015, přičemž dodatečné povolení bylo vydáno až 10. 9. 2019.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že s námitkami stěžovatelky se ve svém rozhodnutí řádně a dostatečně vypořádal jak Nejvyšší správní soud, tak i městský soud. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit, že by napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu