Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DAUBRESSE s.r.o., se sídlem Mečová 358/8, Brno, zastoupené Mgr. Jakubem Hanyášem, advokátem, sídlem Kobližná 53/24, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 82/2024-46 ze dne 25. 9. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Af 5/2023-38 ze dne 26. 3. 2024, ve znění opravného usnesení č. j. 18 Af 5/2023-49 ze dne 5. 6. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Generálního finančního ředitelství, sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka podala u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, jímž byla zamítnuta žádost o prominutí daně z převodu nemovitostí podle § 25 odst. 5 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen "zákon o trojdani"). Městský soud žalobu zamítl.
3. Ve svém odůvodnění se městský soud ztotožnil s postupem Finančního úřadu pro Zlínský kraj (správce daně), který posoudil podání stěžovatelky jako žádost o prominutí daně podle zákona o trojdani a věc postoupil vedlejšímu účastníkovi. Správce daně správně dospěl k závěru, že zánik daňové povinnosti podle § 55 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen "zákonné opatření Senátu), nepřipadá v této věci v úvahu, a lze uplatnit toliko prominutí daně podle zákona o trojdani jako dřívější obdobu institutu zániku daňové povinnosti.
4. Správní orgány podle městského soudu nicméně postupovaly správně i ohledně samotné žádosti stěžovatelky o prominutí daně podle zákona o trojdani.
5. Městský soud uzavřel, že právní účinky vkladu práva při převodu nemovitosti stěžovatelkou nastaly dne 31. 5. 2013. Daň by bylo možné prominout pouze tehdy, došlo-li ke zpětnému nabytí nemovitosti původním převodcem (stěžovatelkou) do 3 let ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí. Protože ke zpětnému nabytí nemovitosti do předmětného data nedošlo, pak ani nemohly být splněny podmínky pro prominutí daně z převodu nemovitostí a žádost tak byla zamítnuta v souladu se zákonem.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud rovněž v předmětné věci aplikoval dotčená ustanovení zákona o trojdani a potvrdil, že stěžovatelka nesplnila lhůtu k podání žádosti o prominutí daně včas.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména nesouhlasí se závěry dotčených soudů, že daňová povinnost vznikla stěžovatelce ke dni úplatného převodu nemovitosti (31. 5. 2013) tzn. ještě před účinností zákonného opatření Senátu (od 1. 1. 2014). Z těchto důvodů by se na vzniklou situaci měla uplatnit ustanovení zákona o trojdani, s čímž stěžovatelka nesouhlasí. Podle stěžovatelky vznikla práva a povinnosti související se zánikem daňové povinnosti až rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. (73) 28 ICm 3600/2016-429 ze dne 14. 9. 2022, a na zánik daňové povinnosti je proto nutné aplikovat tehdy účinný § 55 zákonného opatření Senátu, nikoli zákon o trojdani.
8. Podle stěžovatelky soudy, i přestože s jeho použitím nesouhlasí, nesprávně aplikovaly ustanovení § 25 odst. 5 písm. a) zákona o trojdani, když počátek běhu tříleté lhůty k uplatnění žádosti o prominutí daně stanovily ke dni úplatného převodu předmětné nemovitosti. Stěžovatelka je přesvědčena, že tříletá lhůta od vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí měla být počítána ode dne jejího zpětného nabytí nemovitosti, tedy ode dne právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně. V takovém případě by přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí bylo podáno včas a daň by bylo možné prominout.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uzavírá, že Nejvyšší správní soud spolu s městským soudem postupovaly v rozporu s principem spravedlnosti, neboť jejich závěry vycházejí z přísně formalistického výkladu zákona.
10. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
13. Ústavní soud specificky připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud i městský soud v posuzovaném případě dostály.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřináší žádnou novou argumentaci, které by se obecné soudy již přehledně a vyčerpávajícím způsobem nezabývaly. Stěžovatelka je nicméně stále přesvědčena, že v její záležitosti mělo být aplikováno ustanovení § 55 zákonného opatření Senátu. Touto otázkou se však soudy podrobně zabývaly a jejich závěry obstojí i z pohledu ústavněprávního přezkumu (body 22 až 28 napadeného rozsudku městského soudu; body 15 až 23 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
15. Obdobně stěžovatelka opakovaně namítá, že nesouhlasí s aplikací ustanovení § 25 odst. 5 písm. a) zákona o trojdani, přičemž tvrdí, že i při jeho použití soudy nepostupovaly správně. Také touto námitkou se však soudy zabývaly zcela vyčerpávajícím způsobem (srov. body 29 až 35 napadeného rozsudku městského soudu a body 24 až 31 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud v jejich argumentaci neshledává žádné ústavněprávní pochybení.
16. Ústavní soud konečně nepovažuje za přiléhavé ani četné odkazy stěžovatelky na předchozí judikaturu Ústavního soudu, v níž je kritizován formalistický přístup některých soudů k aplikaci práva. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by postup kteréhokoli ze soudů vykazoval znaky libovůle či přepjatého formalismu.
17. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu