Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Václava Klečka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 10. 2020 č. j. 14 C 84/2020-117, rozsudku Krajskému soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2021 č. j. 20 Co 12/2021-156 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021 č. j. 28 Cdo 2862/2021-171, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho práva dle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se u obecných soudů žalobou domáhal určení, že pan Václav Kleček (děd stěžovatele) byl ke dni své smrti 3. 6. 1943 vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné osminy k pozemkům parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8 a X9, LV č. X10, vše v k. ú. Uhelná Příbram (dále jen "spoluvlastnický podíl"). Okresní soud v Havlíčkově Brodě ve výše citovaném rozsudku uzavřel, že postupní smlouva ze dne 13. 12. 1941, kterou děd stěžovatele (kromě jiného) převedl spoluvlastnický podíl na zetě JUDr.
Adolfa Plachého, je relativně neplatná ve smyslu § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ale žalobu zamítl z důvodu neuplatnění restitučního nároku u soudu v prekluzivní tříleté lhůtě dle § 8 a § 10 citovaného zákona. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil, stejně tak Nejvyšší soud, který dovolání odmítl.
3. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím soudu, neboť dle jeho názoru se nemohl domáhat vydání spoluvlastnického podílu na základě restitučních přepisů, jelikož nebyla splněna některá ze stanovených podmínek, bez zavinění stěžovatele. Z tohoto důvodu se odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 4004/14 , dle kterého je možné uplatnit své nároky určovací žalobou, pokud je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas.
4. Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně pokud rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
5. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů a opakování již uplatněných námitek.
6. Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 4004/14 konstatoval, že "Určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány třetí říše v letech 1938-1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky." Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti odvolává na tento nález s tím, že je nutné posuzovat každý případ individuálně a ve světle tohoto nálezu.
Ovšem v posuzovaném případě nelze než souhlasit s obecnými soudy (především s Nejvyšším soudem), že stěžovatel se vlastníkem zbývajícího podílu na pozemcích stal již v roce 1996, přičemž jím citovaný nález byl vydán v roce 2015 a on se žalobou domáhal spoluvlastnického podílu až v roce 2020. Dle citovaného nálezu je však nutné uplatnit svůj nárok včas a bez zbytečného odkladu po odpadnutí překážky, pročež podání určovací žaloby stěžovatelem až po pěti letech od vydání nálezu Ústavního soudu, tuto podmínku nesplňuje.
7. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu