Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Novotného, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, se sídlem Šumavská 31, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2015, č. j. 19 Co 187/2015-356, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. září 2015, č. j. 19 Co 187/2015-356, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaných zaplacení částky ve výši 30.210 Kč s příslušenstvím s titulu náhrady škody způsobené tím, že mu žalovaní úmyslně protiprávně bránili užívat nemovitost (dům) ve sjednaném rozsahu práva věcného břemene bydlení. Uvedená škoda spočívala v nákladech, které žalobce musel vynaložit za hotelové ubytování, jež si zajistil v průběhu roku 2008 v době, kdy nemohl využívat své oprávnění z věcného břemene bydlení.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčený. Dále dodal, že existence pravomocného rozhodnutí o tom, že žalobci nesvědčí právo z věcného břemene, z jehož porušování dovozoval nárok na náhradu škody, netvořila překážku uplatnění tohoto nároku u soudu, tj. nezpůsobila stavění běhu promlčecí doby.
Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že v souladu s ustáleným výkladem § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), je pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodující okamžik, kdy poškozený prokazatelně získal informace o okolnostech vzniku škody, které mu napomohou učinit si dostatečně pravděpodobný úsudek o tom, která osoba za škodu odpovídá, tzn. rozhodující je okamžik, kdy se tyto skutečnosti poškozený prokazatelně dozvěděl, a nikoliv, zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby.
Žalobce věděl, kdo mu způsobil škodu, i to, že mu škoda vznikla vždy nejpozději v okamžiku zaplacení ubytování. Pokud žalobce namítal, že vědomost o tom, že mu byla způsobena škoda a kdo za ni odpovídá, získal až po pravomocném skončení řízení o určení existence práva z věcného břemene (pozn. řízení vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 134/2006), k tomu odvolací soud podoktnul, že vědomost o konkrétní události je objektivní kategorie, takže je vyloučeno, aby na její existenci mělo vliv soudní řízení, v němž je závazně vysloven jiný právní názor, než jaký zastává poškozený.
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
5. V dané věci stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku vědomosti stěžovatele ohledně existence škody, která měla následně zásadní vliv na závěr o promlčení jeho nároku na náhradu škody. Argumentace stěžovatele je však vystavena toliko na polemice s právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by byla vybavena relevantní argumentací ústavněprávní. Pokud jsou v ústavní stížnosti zpochybňovány zejména právní závěry obecných soudů, staví takto pojatá ústavní stížnost Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.
Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat právní, resp. skutkové závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
6. Pro stávající věc je podstatné, že se odvolací soud poměrně podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele, které se vztahují k otázce existence vědomosti ohledně vzniklé škody. Odvolací soud totiž rozvedl, že vědomost o konkrétní události je objektivní kategorie, což vylučuje, aby na její existenci mělo vliv soudní řízení, v němž byl vysloven právní názor odlišný od názoru stěžovatele. Jinými slovy řečeno, na vědomost o vzniku případné škody, tedy v daném případě, že stěžovatel vynaložil náklady za ubytování v důsledku neumožnění užívání domu, k němuž mu svědčilo právo z věcného břemene bydlení (alespoň dle přesvědčení stěžovatele), nemá vliv výsledek sporu o určení existence tohoto věcného břemene.
Z této úvahy pak vyplývá i závěr o okamžiku počátku běhu promlčecí doby, resp. závěr o tom, že se běh promlčecí doby během řízení o určení existence věcného břemene nestavěl. Podle názoru Ústavního soudu se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal s námitkami, jež stěžovatel vznášel v průběhu řízení a nyní je opakuje i v ústavní stížnosti a své rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnil. Závěry odvolacího soudu nelze považovat za svévolné či excesivní a nelze v nich spatřovat porušení práva na spravedlivý proces či porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny.
7. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu