Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Simona, zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. října 2020, č. j. 7 As 348/2019-21, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2019, č. j. 6 A 200/2018-41, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 13. 11. 2018 a následně postoupenou městskému soudu domáhal ochrany před nečinností, kterou spatřoval v tom, že v restitučním řízení zahájeném jeho žádostí ze dne 11. 11. 1992 nebylo rozhodnuto o vlastnictví domu č. p. X v k. ú. R. a o souvisejících pohledávkách.
3. Městský soud napadeným usnesením žalobu stěžovatele odmítl jako opožděnou podle § 46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního, neboť dospěl k závěru, že s ohledem na § 80 soudního řádu správního bylo možné v posuzovaném případě žalobu podat nejpozději do 2. 1. 2004, přičemž vzhledem k § 80 odst. 2 soudního řádu správního zmeškání lhůty nelze prominout. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť shodně jako městský soud dospěl k závěru, že konec lhůty v posuzovaném případě připadá na 2. 1. 2004.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09 (N 145/62 SbNU 245), přičemž uvádí, že ochranu bylo třeba poskytnout už s ohledem na "quasirestituční" charakter věci a smysl restitučního zákonodárství s tím, že případné legislativní nedůslednosti, jakož i nepředvídatelnost v postupu státních orgánů v průběhu času nelze bez dalšího vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dále rozsáhle věnuje rekapitulaci okolností případu.
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Podstatou posuzované věci je otázka, zda žaloba stěžovatele na ochranu před nečinností, která měla nastat v jeho restituční věci, byla podána ve lhůtě stanovené § 80 odst. 1 soudního řádu správního. Ústavní soud se již obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele, týkající se obdobné problematiky (a podané stejnou právní zástupkyní), zabýval v usnesení ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 3206/20 , přičemž od svých předchozích závěrů o zjevné neopodstatněnosti, vyslovených v tomto rozhodnutí, nemá Ústavní soud důvod se v nyní posuzované věci odchýlit.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces či na judikaturu Ústavního soudu, vyjadřuje nesouhlas se zhodnocením toho, zda je možné znovu "otevřít" původní řízení a soudní cestou přimět k rozhodnutí správní orgány. Jak přiléhavě uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku, pro posouzení věci - ochrana před nečinností - je podstatné především to, že restituční řízení bylo řádně ukončeno.
Případný nesouhlas s jeho závěry již měl stěžovatel možnost vyjádřit, ostatně tak i učinil. I když může být nesouhlas stěžovatele s výsledky restitučního řízení lidsky pochopitelný, nic to nemění na definitivním ukončení tohoto řízení. Tvrzením domnělé nečinnosti se stěžovatel nemůže domoci ničeho jiného než opětovných sdělení s vysvětlením, že řízení bylo řádně ukončeno. Veškeré lhůty, a to i ve vztahu k nečinnosti, již v posuzovaném případě uplynuly, a není proto možné věc znovu soudně přezkoumat (bod 24.
napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
10. K závěru o porušení práv stěžovatele není možno dospět ani s ohledem na stěžovatelem citovanou judikaturu Ústavního soudu, kterou reagoval Ústavní soud na dlouhodobou nečinnost soudů ve věci restitucí církevního majetku. Stěžovatelem poukazovaný případ se tedy netýká přezkumu, zda se v posuzované věci jedná o nečinnost správního orgánu či nikoli, což byla podstata sporu před obecnými soudy. Právě v tomto typu sporu není možno ani přihlížet k argumentu, že se původně jednalo o věc restituční, neboť ani Ústavní soud nemůže odhlédnout od samé podstaty problémů řešených v napadených rozhodnutích obecných soudů. Ani argumentace stěžovatelem citovanou judikaturou, ani odkaz na restituční aspekt již ukončeného řízení tedy též nemůže vést k závěru o nepřípustném zásahu do stěžovatelových práv (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 3206/20 ).
11. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2021
Ludvík David v. r. předseda senátu