Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Eduarda Kirchnera, zastoupeného Mgr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2018, č. j. 39 Co 206/2018-48, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2018, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že se stěžovatel v předchozím řízení domáhal zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 4277/2015, což odůvodnil vydáním rozhodnutí Okresního soudu v Prešově ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 1 Odk/222/2017, kterým tento soud vyhlásil konkurz na majetek stěžovatele a oddlužil jej. Obvodní soud pro Prahu 3 však návrh stěžovatele usnesením ze dne 17. 4. 2018, č. j. 36 EXE 4277/2015-26, zamítl. K odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno, přičemž městský soud účastníky poučil o tom, že proti tomuto usnesení je přípustné dovolání. Stěžovatel uvádí, že současně s ústavní stížností podal proti usnesení Městského soudu v Praze i dovolání, a to dne 30. 8. 2018. Stěžovatel současně zmiňuje, že ústavní stížnost podává v zájmu zachování zákonné lhůty toliko z opatrnosti.
Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, pravidelně zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tzn. ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z principu subsidiarity plyne i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
V nyní projednávaném případě plyne z obsahu ústavní stížnosti, že stěžovatel podal proti usnesení Městského soudu v Praze, napadenému ústavní stížností, současně i dovolání k Nejvyššímu soudu. Ke vztahu řízení o dovolání a ústavní stížnosti se Ústavní soud podrobně vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.), kde zejména zdůraznil, že "jsou stěžovatelé podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu povinni vždy nejdříve podat dovolání, a to s výjimkou případů, kdy je dovolání nepřípustné ze zákona.
Pokud se tedy neúspěšný účastník odvolacího řízení chce "dostat" až k Ústavnímu soudu, musí dovolání podat bez ohledu na povahu námitek, které vůči odvolacímu či nalézacímu rozhodnutí uplatňuje [...] Právě uvedené samozřejmě nic nemění na povinnosti dovolatelů i při namítání porušení jejich ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a občanského soudního řádu [...] Požadavek vyčerpat procesní prostředek tedy není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což u dovolání v první řadě předpokládá, aby obsahovalo řádnou argumentaci o své přípustnosti."
Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě se jedná o nepřípustnou ústavní stížnost, jelikož je věcí samotného Nejvyššího soudu, zda podané dovolání shledá přípustným (§ 239 o. s. ř.) a teprve poté je ze strany stěžovatele namístě zvážit případné podání ústavní stížnosti. Je totiž zřejmé, že dovolání v této věci není a priori nepřípustné (městský soud ostatně stěžovatele výslovně poučil o jeho přípustnosti), přičemž je věcí výhradně Nejvyššího soudu, do jehož kompetence v této procesní situaci nemůže Ústavní soud nijak zasahovat, jakým způsobem dovolání stěžovatele (v závislosti na jeho obsahu, k němuž nyní Ústavní soud samozřejmě není oprávněn se jakkoliv vyjadřovat) posoudí.
Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (resp. nevyčkal rozhodnutí o podaném dovolání a ústavní stížnost podal předčasně), včetně podání mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat dovolání podle ustanovení § 236 a násl. o. s. ř.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadenému usnesení městského soudu, jelikož podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že "[b]yl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Jinak řečeno, i pokud by Nejvyšší soud podané dovolání neshledal přípustným, zůstává stěžovateli zachována lhůta pro případné podání nové ústavní stížnosti, která by napadala i rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2018
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj