Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Barborou Gaveau, LL.M. advokátkou, se sídlem Stroupežnického 20, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2018 č. j. 14 Co 23/2018-753 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 11. 2017 č. j. 0 P 340/2016-680, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na nezasahování do jeho rodinného života zaručeného mu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a vzájemného práva rodiče a dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá i porušení práv svých nezletilých dětí plynoucích z čl. 3 odst. 1 a odst. 2, čl. 5 ve spojení s čl. 7, čl. 16 a čl. 18 a jejich participační práva dle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh na změnu péče o dvě nezletilé děti stěžovatele a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolání stěžovatele, jímž navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že se nezletilé děti svěřují do péče obou rodičů v týdenním intervalu s vymezením období se zvláštní úpravou během letních, vánočních, jarních a velikonočních prázdnin a svátků, v jejichž období běžná úprava neplatí, s předáváním nezletilých dětí v místě školní docházky a nestanovením výživného ve finančním vyjádření, alternativně svěření nezletilých do péče střídavé v rámci třítýdenního cyklu.
Stěžovatel uvedl, že uznává argumentaci soudu prvního stupně a zástupkyně matky ohledně nedůvodnosti svěření nezletilých dětí do péče otce a domáhá se proto změny úpravy tak, že děti budou svěřeny do rovnoměrnější střídavé péče. Toto odvolání stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím krajského soudu zamítnuto a obecné soudy ponechaly péči v původním režimu, neboť neshledaly důvod pro její změnu.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá nedůvodné zachování nerovnoměrné asymetrické střídavé péče, neboť práva rodičů na péči a současně práva dětí na péči rodičů jsou zásadně stejná. Jakékoliv odchýlení od rovnosti v naplnění vzájemného práva rodiče a dítěte na rodičovskou výchovu a péči je zásah do rodinného života, který podléhá testu nezbytnosti takového zásahu. Nic takového ale v řízení nebylo prokázáno, nebyla prokázána nezbytnost nerovnoměrné střídavé péče. Soudy dostatečně nezohlednily, že to byla matka, kdo narušil stabilitu výchovného prostředí odstěhováním do B., kdo měl v úmyslu dětem změnit školu, a jen úsilím stěžovatele bylo nezletilým školské prostředí zachováno, a že návrh stěžovatele měl právě za cíl stabilitu výchovného prostředí pro nezletilé udržet i po odstěhování matky. Navíc návrh stěžovatele byl opřen o přání nezletilých dětí. Jde tedy o svévolný závěr soudu v rozporu s provedeným dokazováním.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III.
ÚS 23/93 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Ústavní soud shledal, že obecné soudy náležitě vysvětlily, proč ani požadavek stěžovatele na výlučnou péči o děti, ani požadavek na změnu nastavení střídavé péče o děti není důvodný. Stěžovatel i matka dětí o ně pečují v adekvátním rozsahu a děti tak mají možnost rozvíjet svůj vztah s oběma rodiči. Detailní nastavení střídavé péče již nemá ústavní rozměr, neboť pro Ústavní soud sledující nejlepší zájem dítěte je zásadní skutečnost, že nastavená péče zajišťuje dětem vztah s jejich oběma rodiči.
8. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění provedená obecnými soudy, pokud tato nevykazují ústavněprávní deficity, což v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu