Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2025, č. j. 17 Co 325/2025-131, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 8. 2025, č. j. 54 EXE 2975/2024-113, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a SEDINKAS s.r.o., sídlem Nové sady 988/2, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), právo na přístup k soudu, ve spojení s právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel je povinný v exekuci. Před soudním exekutorem (a posléze před obecnými soudy) se domáhal odkladu exekuce na vyklizení nemovitosti, zejména s ohledem na svůj špatný zdravotní stav, a to na dobu nejméně tří měsíců. Odkladu se dále domáhal do doby pravomocného skončení jiného (samostatného) řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 65/2025, o určení vlastnického práva k nemovitosti, která je předmětem vyklizení - s tím, že po tomto řízení lze v každém případě očekávat zastavení exekuce.
3. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Obvodní soud pro Prahu 10 návrh na zastavení zamítl. Nejprve se zabýval tím, zda jsou dány důvody pro odklad exekuce dle § 266 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), a to s ohledem na zdravotní stav stěžovatele. Z lékařské zprávy vypracované MUDr. Ditou Protopopovou, Ph.D. soud zjistil, že stěžovatel poslední zhruba čtyři roky postupně vnímá zhoršování svého stavu v souvislosti s obtížemi v podnikání, přičemž v souvislosti s hrozící exekucí se mu přitížilo. Dochází u něj k rozvoji depresivního syndromu s úzkostnou komponentou. Lékařka doporučila aktuálně se vyhnout jakémukoliv dalšímu stresu, pokud je např. možný odklad exekuce, pak tento zásadně doporučila do úpravy zdravotního stavu. Z lékařské zprávy podle soudu vyplývá, že současný psychický stav je dán blížící se exekucí vyklizením. Tato exekuce nicméně stěžovateli hrozí proto, že po dlouhou dobu nesplnil dobrovolně povinnost uloženou exekučním titulem (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 2023, č. j. 7 C 38/2022-95). Podmínky pro odklad exekuce podle § 266 odst. 1 o.s.ř. zjevně nejsou splněny. Soud poukázal na to, že zhoršení zdravotního stavu povinného může být (i dle lékařské zprávy) zabráněno příslušnou léčbou. Dále se soud zabýval tím, zda jsou dány důvody pro odklad exekuce dle § 266 odst. 2 o.s.ř. z důvodu vedení řízení o určení vlastnictví k předmětu vyklizení, a dospěl k závěru, že nikoliv. Samo vedení řízení takovým důvodem není, stěžovatel navíc netvrdil ani neprokazoval žádné skutečnosti, které by mohly odůvodnit závěr, že by uvedené řízení mohlo být úspěšné a mohlo by tak být důvodně předpokládáno, že exekuce bude posléze zastavena.
4. Městský soud v Praze odvolání stěžovatele nevyhověl. Přisvědčil tomu, že stěžovatel měl dostatek času dobrovolně splnit povinnost uloženou exekučním titulem, a exekuci tak mohl předejít. Nedůvodná byla též námitka, že nemohl předpokládat negativní vliv exekuce na své zdraví. Popsaný zdravotní stav stěžovatele je dlouhodobý. Z lékařské zprávy vyplývá, že již čtyři roky vnímal zhoršování svého psychického stavu v souvislosti s dalšími problémy, které řešil při svém podnikání, a přesto odbornou lékařskou pomoc před zahájením exekuce nevyhledal. Kromě toho není splněna ani podmínka přechodného charakteru nepříznivého stavu stěžovatele. Námitkou, že řízení sp. zn. 17 C 167/2025 o určení vlastnictví k nemovitosti má být důvodem pro odklad exekuce, se zabýval městský soud již v souvislosti s předchozím návrhem stěžovatele na odklad exekuce, přičemž od svého dřívějšího posouzení se městský soud neměl důvod odchylovat. Ve zbytku přisvědčil soudu obvodnímu.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá rozhodnutí exekučních soudů, které nevyhověly návrhu na zastavení exekuce vyklizením nemovitosti. Spolu s ústavní stížností navrhl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí, popřípadě i rozhodnutí jemu předcházejících (tj. již citovaného exekučního titulu ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu), což podle stěžovatele komentářová literatura nezapovídá.
6. Argumentaci stěžovatele lze stručně shrnout tak, že napadenými usneseními došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces, práva na ochranu zdraví a práva vlastnit majetek. Výsledek soudního řízení je projevem přepjatého formalismu. Soudy postupovaly při posuzování jeho návrhu na odklad exekuce ryze formalisticky, bez ohledu na jeho aktuální zdravotní stav, a jejich rozhodnutí vykazují znaky svévole a nepřípustného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Lékařská zpráva dostatečně popisuje potíže stěžovatele i vhodnost odkladu. Obecné soudy se s lékařskou zprávou vypořádaly nepřípustným způsobem. Oba soudy bez jakéhokoli znaleckého posouzení či odborného vysvětlení svévolně uzavřely, že zdravotní stav stěžovatele byl "zaviněn" tím, že dlouhodobě neplnil svou povinnost. Soudy se dále dopustily bagatelizace obtíží stěžovatele, nevyžádaly si doplnění lékařských zpráv a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že soudy odmítly odklad exekuce i podle § 266 odst. 2 o. s. ř., přestože vede samostatné řízení o určení vlastnického práva k dotčené nemovitosti (sp. zn. 17 C 65/2025), k níž již byla vyznačena poznámka spornosti, a nalézací soud dokonce účastníkům doporučil smírné jednání. Soudy se však omezily na konstatování, že probíhající řízení není relevantní, ačkoli stěžovatel doložil konkrétní skutečnosti, které výrazně zvyšují pravděpodobnost procesního úspěchu.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Námitky stěžovatele směřují proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na odklad exekuce ve smyslu § 266 o. s. ř. Podle § 266 odst. 1 o.s.ř. platí, že soud může na návrh odložit provedení výkonu rozhodnutí, jestliže se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak může soud bez návrhu povinného odložit provedení výkonu rozhodnutí, lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven (§ 268).
10. Usnesení, jímž se provedení výkonu rozhodnutí odkládá, má povahu dočasného opatření, zpravidla časově omezeného (návrh na odklad exekuce lze však podat i opakovaně). Jde o zatímní úpravu v rámci probíhajícího exekučního řízení, a pakliže se eventualita zastavení exekuce nenaplní, v jejím provádění se pokračuje. Již tato dočasnost omezuje možnost porušení ústavně zaručených základních práv a svobod pouze na případy mimořádných excesů nebo extrémních vybočení z řádných procesních postupů.
11. Přesto je nutné zohlednit, že řízení o odkladu výkonu rozhodnutí (exekuce) má za cíl včasně předcházet zvlášť nepříznivým následkům pro povinného (stěžovatele); jde o relativně samostatnou procesní fázi vykonávacího řízení, jejíž nesprávné řešení by potenciálně mohlo mít pro stěžovatelku závažné důsledky (usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 551/12
či usnesení ze dne 17. 7. 2014
sp. zn. III. ÚS 3510/13
).
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že při přezkumu rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce je zapotřebí vycházet ze způsobu, jakým Ústavní soud posuzuje ústavní stížnosti proti rozhodnutím o předběžných opatřeních, neboť ta ze své povahy sdílejí se zde napadenými rozhodnutími některé podstatné rysy (obdobně usnesení ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 3196/23
). V nálezu ze dne 19. 7. 2022
sp. zn. I. ÚS 3150/21
Ústavní soud shledal, že rozhodnutí o nařízení předběžných opatření sice mohou potenciálně zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivce, avšak podléhají omezenému ústavněprávnímu přezkumu - pouze tzv. omezenému testu ústavnosti. Je tomu tak proto, že se jedná o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a kterými není předurčen finální výsledek sporu. V omezeném testu ústavnosti Ústavní soud posuzuje, zda rozhodnutí o předběžném opatření mělo zákonný základ, bylo vydáno příslušným orgánem, není projevem svévole a flagrantním způsobem neporušilo zásady spravedlivého procesu.
13. V posuzovaných závěrech obecných soudů o tom, že nebyla splněna podmínka pro odklad výkonu rozhodnutí podle § 266 odst. 1 a 2 o.s.ř., nelze shledat prvky svévole, libovůle, přepjatý formalismus ani jiné pochybení, které by bylo svou povahou a intenzitou schopné porušit základní práva stěžovatele. V rozporu s tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč naplnění podmínek pro odklad exekuce neshledaly (v otázce spornosti v řízení o určení vlastnického práva, jakož i procesní povinnosti soudu pokusit se o smírné řešení, lze odkázat na bod 11 napadeného usnesení městského soudu).
Co se týče zdravotních důvodů na straně stěžovatele, ty nejsou přechodné a podle lékařské zprávy jde o dlouhodobý stav. Pokud by Ústavní soud přistoupil na stěžovatelovu argumentaci, fakticky by tím přepsal text zákona (§ 266 odst. 1 o.s.ř.). Umožnil by, aby skutečnosti trvalého charakteru představovaly důvod pro odklad exekuce, byť zákon výslovně počítá jen s překážkami přechodné povahy (bod 8 usnesení sp. zn. IV. ÚS 112/24
ze dne 6. 2. 2024). V kontextu rozsáhlého odůvodnění, kterým se exekuční soudy s lékařskou zprávou MUDr. Dity Protopopové, Ph.D., a tam popsanými skutečnostmi vypořádaly, nelze vytknout bagatelizaci stěžovatelova zdravotního stavu. Ústavní soud - v rámci omezeného přezkumu ústavní stížnosti - neshledal žádné další pochybení, pro které by v případu musel kasačně zasahovat.
14. Stěžovatelova ústavní stížnost je pokračováním polemiky se závěry obecných soudů. Stěžovatel opakuje ty samé argumenty, které dříve vznesl před obecnými soudy. Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že není dalším článkem v soustavě obecných soudů. Jeho úkolem není přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, zda jsou správná či zda jsou v souladu se zákonem. Ústavní soud je v prvé řadě soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. více např. nález ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 2833/21
, bod 13 a tam cit. judikatura).
15. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatelem vymezených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti, v případě rozhodnutí o zamítnutí návrhu na odklad exekuce navíc odklad vykonatelnosti Ústavním soudem pozbývá jakýkoliv smysl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu