Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t.č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Michalem Fráněm, advokátem se sídlem Jana Masaryka 23, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014 č. j. 30 Cdo 769/2014-182, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 72 Co 255/2012-147 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. února 2012 č. j. 16 C 61/2010-117, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky- Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2012 č. j. 16 C 61/2010- 117 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal toho, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 500 000,- Kč (výrok pod bodem I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2012 č. j. 72 Co 255/2012- 147 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 8. 2014 č. j. 30 Cdo 769/2014-182 řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. února 2012 č. j. 16 C 61/2010-117 zastavil (výrok pod bodem I.), dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 72 Co 255/2012-147 jako nepřípustné odmítl (výrok pod bodem II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel namítá, že používání řetězů místo pout vězeňskou službou je v rozporu s ust. § 17 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 555/1992 Sb.). Jelikož řetězy, kterými byl stěžovatel spoután po dobu předmětné eskorty mezi věznicemi, působí nemalé útrapy, vznikla tím stěžovateli nemajetková újma. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů o neprokázání nemajetkové újmy a je přesvědčen, že vše podstatné pro meritum věci prokázal.
V řízení před soudem prvního stupně byla stěžovateli nedůvodně zamítnuta celá řada důkazních návrhů, což odvolací soud akceptoval. Stěžovatel navrhoval výslech jiných svědků, kteří by potvrdili používání řetězů a nelidské zacházení při eskortách Brno - Jiřice. Argument soudů, že se nejedná o svědky účastné předmětné eskorty dne 5. listopadu 2009, nemůže podle stěžovatele sám o sobě obstát. Nejen přímé důkazy mohou přispět k prokázání skutkového stavu v soudním řízení. Výslechy navržených svědků, jakožto nepřímé důkazy, mohly podle stěžovatele podpořit věrohodnost skutkových tvrzení o praktikách vězeňské eskorty.
Postup soudu zasáhl stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a vedl k nesprávnému rozhodnutí o věci samé. Používání řetězů k poutání při vězeňské eskortě znamená pro stěžovatele útrapy srovnatelné s mučením. Intenzita bolesti i psychické strádání jsou u této formy poutacích, neboli donucovacích, prostředků podle stěžovatele dosti intenzivní na to, aby bylo možné takové zacházení kvalifikovat jako nelidské, nedůvodně kruté, či mučící. Stěžovatel poukazuje na to, že i § 17 zákona č. 555/1992 Sb. podmiňuje užití donucovacích prostředků zákonnými důvody, jejichž zkoumání obecné soudy opomenuly, navíc řetězy nejsou zákonným donucovacím prostředkem.
Významným porušením práva na spravedlivý proces je i opomíjení celé řady skutkových i právních argumentů předkládaných stěžovatelem v nalézacím řízení. Zejména odkazy na předpisy práva ústavního i mezinárodního, jakož i odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") zůstaly mimo pozornost nalézacích soudů. Stěžovatel dne 26. 3. 2012 podal návrh na předložení předběžné otázky k Soudnímu dvoru, s nímž se Městský soud v Praze nevypořádal v souladu s právem Evropské unie a Nejvyšší soud na návrh rovněž nereagoval.
Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť v daném případě předběžná otázka bez odůvodnění položena nebyla. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl, aniž se zabýval nastolenými otázkami zásadního právního významu.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 61/2010. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Ministerstva spravedlnosti, Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 23. 3. 2015 odkázal na své rozhodnutí ze dne 8. 2. 2012 č. j. 16 C 61/2010-117. Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 3. 12. 2014 uvedl, že práva stěžovatele obsažená v Listině a Úmluvě porušena nebyla.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 10. 12. 2014 uvedl, že odmítl dovolání stěžovatele z toho důvodu, že v něm stěžovatel nenapadl závěr odvolacího soudu, podle kterého stěžovatel netvrdil a neprokázal vznik újmy. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o neprokázání vzniku nemajetkové újmy v dovolání výslovně zmínil, pak Nejvyšší soud konstatoval, že uvedenou zmínku v dovolání neobjevil. Co se týče námitky stěžovatele, že Nejvyšší soud nepředložil předběžnou otázku
Soudnímu dvoru, Nejvyšší soud uvedl, že položení předběžné otázky by bylo na místě pouze v situaci, kdy by rozhodnutí Soudního dvora o této otázce mohlo mít vliv na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tak tomu v posuzovaném případě není, když napadené usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je založeno na skutečnosti, že stěžovatel v dovolání nenapadl jeden ze závěrů, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu stojí. Na odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem by jakékoliv řešení stěžovatelem navrhované předběžné otázky nemohlo nic změnit.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele. Nejvyšší soud vyjádřil své přesvědčení, že jím vydaným rozhodnutím nebylo nepřípustně zasaženo žádné ústavním pořádkem České republiky nebo příslušnými mezinárodními právními dokumenty chráněné právo stěžovatele. Ministerstvo spravedlnosti se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo. Vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Stěžovatel k zaslaným vyjádřením repliku Ústavnímu soudu nezaslal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. února 2016
Josef Fiala v.r. předseda senátu