Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Bendlové, zastoupené Mgr. Ondřejem Burešem, advokátem, sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2019 č. j. 31 Nc 1379/2019-643, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2020, stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka současně navrhovala, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že u Okresního soudu v Rakovníku probíhá pod sp. zn. 23 EXE 1302/2015 exekuční řízení pro pohledávku oprávněného Viléma Zakara proti povinné stěžovatelce ve výši 373 000 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 14. 3. 2019 stěžovatelka doplnila odvolání proti usnesení o udělení příklepu soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, č. j. 015 EX 478/15-238, vznesla námitku podjatosti soudců Okresního soudu v Rakovníku a navrhla, aby její exekuční věc byla přikázána jinému soudu. Ve vztahu k namítané podjatosti soudců uvedla, že nenapadá pouhý postup exekučního soudu, ale zejména tzv. stavovskou solidaritu soudu k soudnímu exekutorovi. Krajský soud v Praze rozhodl usnesením napadeným ústavní stížností tak, že ve výroku označení soudci Okresního soudu v Rakovníku nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 23 EXE 1302/2015.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze, podrobně rekapitulovala vývoj věci a předložila obdobné námitky jako v průběhu řízení. Podle tvrzení stěžovatelky jsou okolnosti, zavdávající pochybnost o nepodjatosti soudního exekutora, jeho opakovaná nezákonná rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky, přičemž Okresní soud v Rakovníku podle názoru stěžovatelky opakovaně a bezvýhradně přebírá argumentaci soudního exekutora, aniž by se jakkoliv zabýval argumenty vznesenými stěžovatelkou a svá rozhodnutí řádně odůvodnil, pouze polemizuje o zcela irelevantních okolnostech nad rámec relevantní argumentace a za prokázané považuje pouze to, co soudní exekutor uvede, aniž by se věcí řádně zabýval. Stěžovatelka má za to, že jak soudní exekutor, tak i exekuční soud systematicky zkreslují námitky vznesené stěžovatelkou, pouze je obchází a neřeší a jejich konání vykazuje známky tendence podporování určitých výsledků předmětného exekučního řízení v rozporu s principem nestranného soudního řízení. V posuzované věci jde podle názoru stěžovatelky o tzv. systémovou podjatost, kdy je snahou obou dvou stran podporovat určité výsledky tohoto řízení. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
4. Další obsah ústavní stížnosti a rozhodnutí jí napadeného blíže reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky).
7. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány [srov. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)].
8. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
9. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatelka uplatnila ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, neboť ta má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Ústavní soud ve své dnes již konstantní judikatuře přistupuje k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce tak, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný (srov. např. usnesení ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1558/19 , ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3205/18 , ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3535/18 , ze dne 3. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 952/18 , ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15 ).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
12. K návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 ani podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti nejsou splněny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. září 2020
David Uhlíř v. r. soudce zpravodaj