Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Týneckého, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, se sídlem Jugoslávská 620/29, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2016, č. j. 84 Co 998/2015-87, a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 7. října 2015, č. j. 43 EXE 11942/2011-59, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 7. října 2015, č. j. 43 EXE 11942/2011-59, zamítl návrh povinného (stěžovatele) na zastavení exekuce vedené pro vymožení pohledávky oprávněného v celkové výši 568 184,10 Kč, kterou z převážné části představuje poplatek z prodlení za dlužné nájemné a dále náklady nalézacího a exekučního řízení.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. června 2016, č. j. 84 Co 998/2015-87, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci nejsou dány okolnosti, pro něž by bylo možno exekuci pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavit. Odvolací soud uvedl, že povinný se svou argumentací v podstatě domáhá přezkoumání věcné správnosti exekučního titulu, což je však v rámci exekučního řízení nepřípustné.
Neztotožnil se s názorem povinného, že důvodem pro zastavení exekuce může být nepřiměřenost mezi výší jistiny vymáhané pohledávky a jejím příslušenstvím, které v důsledku mnohaletého prodlení přesáhlo desetinásobek jistiny. K tomu dodal, že nárůst kapitalizované výše poplatku z prodlení byl způsoben tím, že povinný dlouhodobě povinnost uloženou mu exekučním titulem neplnil. Obdobně nemůže být důvodem pro zastavení exekuce tvrzení stěžovatele o tom, že v důsledku nezákonného ustanovení opatrovnice v nalézacím řízení, nemohlo být doručení rozsudku účinné.
Odvolací soud se rovněž vyjádřil k zamítnutí návrhu povinného na provedení důkazů soudem prvního stupně. V této souvislosti uvedl, že tyto důkazy se zčásti vztahují k době předcházející vydání exekučního titulu (např. výslech svědka Coufala a výslech zaměstnankyně oprávněného k okolnostem užívání bytu a zániku dluhu započtením), a proto nemohly být v exekučním řízení zohledněny, a zčásti byly bezvýznamné (výslech svědkyně Wollodkové, která měla potvrdit, že se povinný v jejím bydlišti nezdržoval v situaci, kdy byl exekuční titul doručován povinnému na jinou adresu).
sp. zn. I. ÚS 998/09 ). Stěžovatel uzavírá, že byly naplněny důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jelikož vymáhaná pohledávka jednak představuje sankci likvidačního charakteru, jednak dalece přesahuje možnosti stěžovatele.
sp. zn. II. ÚS 3536/16
. Ani v nyní projednávané nemá důvod se od závěrů obsažených v tomto usnesení odchylovat, a proto na ně odkazuje a pouze ve stručnosti shrnuje nosné důvody.
6. Pokud stěžovatel vznáší námitky proti stanovení výše poplatku z prodlení, v podstatě brojí proti exekučnímu titulu, který však v exekučním řízení přezkoumávat nelze, a to bez ohledu na to, jaké možnosti obrany stěžovatel mohl nebo nemohl využít v nalézacím řízení. V tomto směru je pak třeba souhlasit s názorem obecných soudů, že v rámci exekučního řízení není možné, aby obecné soudy přezkoumávaly rozhodnutí učiněná v předcházejícím nalézacím řízení, neboť stěžovatelem vznesená námitka může být řešena v nalézacím řízení o opravném prostředku proti vykonávanému rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. října 2002 sp. zn. 20 Cdo 554/2002).
7. Pokud stěžovatel namítal, že soudy zamítly provedení jím navržených důkazů, což mělo podle jeho názoru mít za následek rovněž porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud uvádí, že v dané věci soudy řádně zdůvodnily, proč stěžovatelem navržené důkazy nebudou provádět (buď se týkaly otázek řešených v nalézacím řízení, anebo byly z pohledu soudu pro exekuční řízení bezvýznamné, protože jimi prokazovaná skutečnost neměla pro probíhající exekuční řízení žádnou relevanci). Ani v tomto nelze tedy spatřovat porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu