Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Dany Hadrabové a Petra Hadraby, zastoupených JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou, se sídlem Dr. E. Beneše 26, Bystřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2022 č. j. 20 Cdo 1676/2022-357, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2021 č. j. 55 Co 310/2021-199 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. června 2021 č. j. 14 EXE 822/2021-106, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 6. 2021 byl ve věci oprávněné Dany Durasové (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) proti povinným stěžovatelům zamítnut návrh na zastavení exekuce, vedené pod č. j. 14 EXE 822/2021-106. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021 č. j. 55 Co 310/2021-199 bylo předmětné usnesení potvrzeno a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2022 č. j. 20 Cdo 1676/2022-357 bylo rovněž odmítnuto dovolání stěžovatelů v dané věci.
2. Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedli, že její podstatou je namítaný extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, ke kterým došel jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, spolu s důkazy provedenými v soudním řízení. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že podobným náhledem a přístupem soudů, jak byl prezentován v ústavní stížnosti napadených rozhodnutích, by bylo "posvěceno" šikanózní jednání osob, které nebudou nikdy spokojeny s předloženým vyúčtováním. Rozhodnutí obecných soudů nejsou proto vůči stěžovatelům spravedlivá.
Stěžovatelé nesouhlasí ani s přístupem Nejvyššího soudu; přípustnost dovolání musí být shledána taktéž v případech, kdy rozhodnutí, vůči němuž dovolání směřuje, vykazuje ústavněprávní deficity. Zaviněným jednáním byla, dle názoru stěžovatelů, závažným způsobem porušena základní práva a svobody stěžovatelů, zaručená jim Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Jednalo se zejména o právo na zachování důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména. Zásah do těchto jejich práv a svobod spočíval v tom, že jelikož ve věci bylo podáno řádné vyúčtování dle existujících dokladů, kde bylo podrobně vše uvedeno, žádné jiné vyúčtování nebylo možno podat.
Každé vyúčtování musí mít základ v pravdivých dokladech především ohledně vyúčtování energií, nájmů apod., přesto byla nařízena exekuce na nepeněžité plnění.
3. Stěžovatelé měli podat vyúčtování vedlejší účastnici, pokud jde o nakládání s pozemky parc. č. X1, X2, X3 a budovou č.p. X4 postavenou na pozemku parc.č. X1, vše zapsáno na LV č. X5 a LV č. X6 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice, obec Č. a k.ú. Českě Budějovice 5. Uložená povinnost prý byla splněna prokazatelně před podáním návrhu na exekuci. Vyúčtování bylo zpracováno dle skutečných dokladů, a to jak nákladů, tak i příjmů.
Jelikož se jedná o rodinný dům, kde je pouze jeden byt, nelze zde uzavírat nájemní smlouvy, poněvadž stále probíhá rekonstrukce. Pouze jednomu studentu bylo umožněno přespávání, za které uhradil 17 500 Kč. Z této částky náleží vedlejší účastnici pouze 1/32 dle jejího podílu, což je 546,88 Kč, které bylo řádně podáno ve vyúčtování a odečteno z nákladů. Vedlejší účastnice se podle stěžovatelů dopustila neoprávněněho zásahu do jejich práv chráněných občanským zákoníkem návrhem na exekuci, zvláště, když se z její strany jedná o šikanu, poněvadž jí předmětné vyúčtování nic nepřinese.
Je to především z toho důvodu, že až do listopadu 2017 měla v předmětném domě bydliště a byla o všem informována tzv. z první ruky. Pokud si stěžovatelé nedělali každý den zápis o stavu všech měřidel, nemohli vědět, zda z celkové roční spotřeby bylo více spotřebováno na začátku, uprostřed nebo na konci období, či zda byly všechny měsíce průměrné. Žádný předpis pak neukládá sledovat pravidelně měřidla pro případ, kdy si jiný spoluvlastník po letech vzpomene, že by chtěl vyúčtování, týkající se nakládání se společnou věcí.
4. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že předložili vyúčtování, ze kterého si lze učinit celkový obraz o nakládání s danou nemovitostí. Chápou, že je vedlejší účastnice zřejmě zklamaná, že nemovitost nebyla pronajímána za statisíce korun ročně, jak si asi představovala.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice stěžovatelů s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Jak k podstatě věci uvedl městský soud v napadeném usnesení: Povinným bylo uloženo podat oprávněné vyúčtování nakládání s pozemky a budovou, přičemž pozemky i budova byly náležitě označeny a stanovena období, za které má ten který povinný vyúčtování podat. Okolnost, že občanský zákoník pojem vyúčtování výslovně nedefinuje, není na překážku, především proto, že jde o pojem obecně známý, jehož základní obsah si dovede každý svéprávný člověk s průměrným rozumem představit.
6. Soud prvního stupně se vyúčtováními podrobně zabýval a popsal v odůvodnění, proč je nepovažuje za způsobilá k splnění povinnosti. Tyto závěry považoval odvolací soud za správné, především proto, že tato vyúčtování se nekryla s těmi obdobími, za které je měl ten který z povinných podat a dále proto, že ve většině případů neobsahovala žádné údaje o příjmech z nemovitostí.
7. Z napadených usnesení tak dostatečně vyplývá, že soudní řízení v daném případě proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
8. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu