Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bouchnera, zastoupeného JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019, č.j. Ncp 531/2019-37, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Tomáše Korandy, správce konkurzní podstaty úpadce Bytové družstvo X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel vznesl námitku věcné nepříslušnosti okresního soudu, proto okresní soud předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí podle § 104a odst. 5 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.").
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením napadeným ústavní stížností rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. V odůvodnění vrchní soud uvedl, že podle § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se pro konkurzní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, a odkázal na judikaturní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž se pro konkurzní a vyrovnací řízení zahájená podle zák. č. 328/1991 Sb., která pokračují po 1. 1. 2008, po uvedeném datu použije coby "dosavadní právní předpis" nejen zákon o konkurzu a vyrovnání ve znění účinném do 31. 12. 2007, nýbrž i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3409/2008 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3375/2010) a že totéž platí pro spory těmito řízeními vyvolané.
4. Námitku stěžovatele neshledal vrchní soud důvodnou, neboť v projednávané věci nejde o spor podle § 9 odst. 2 písm. e) o.s.ř. mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající z účasti na ní, ale o spor věřitele o zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o.s.ř. Současně doplnil, že z uvedených důvodů nelze na tento spor ani užít insolvenční zákon, a tedy v daném sporu nemůže jít ani o spor podle § 7a písm. a) insolvenčního zákona.
6. Stěžovatel je toho názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem, neboť ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkurzní řízení. Na podporu své argumentace odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2017, č.j. Ncp 198/2017-234, v němž tento soud dle stěžovatele dospěl ve skutkově totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů (k ústavní stížnosti je však přiloženo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019, č.j. Ncp 181/2019-30). Dále stěžovatel poukazuje na vyjádření vedlejšího účastníka, který sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním" a odkazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03
(N 66/33 SbNU 155), z něhož dovozuje postavení konkurzního věřitele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
sp. zn. III. ÚS 626/19 ze dne 29. 10. 2019), nikoli Ústavní soud. K uvedenému lze dodat, že ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud, zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci, přičemž z přisouzení věcné příslušnosti okresnímu soudu nelze a priori dovozovat, že by standard soudní ochrany práv účastníka ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny byl nižší či méně kvalitní.
11. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatel brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu mu nebude odepřena možnost brojit proti obsazení soudu při eventuálním přezkumu konečného rozhodnutí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 35 C 196/2019. Nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle § 104a odst. 2 o.s.ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011).
12. S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006).
13. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení vyložil úvahy, kterými byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Ústavní soud tak v nyní posuzovaném případě důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů neshledal. Jelikož k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud přitom postupoval shodně jako v případech dalších stěžovatelů, kteří ve svých ústavních stížnostech uplatnili zcela totožnou argumentaci (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3269/19 ,
II. ÚS 3271/19 ,
II. ÚS 3575/19 ,
III. ÚS 3577/19 ,
II. ÚS 3584/19 ,
II. ÚS 3592/19 ,
II. ÚS 3595/19 ,
IV. ÚS 3603/19 ,
IV. ÚS 3604/19 ,
III. ÚS 3617/19 a další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Pro úplnost lze dodat, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle § 39 zákona o Ústavním soudu samostatně rozhodováno nebylo. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu