Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. G., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2017, č. j. 5 Co 223/2017-1472, takto: Řízení se přerušuje.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů (výživného) nezl. M., jejichž otcem je stěžovatel a matkou N. B. M. S.
3. Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku se podává, že krajský soud jím k odvolání matky nezl. změnil výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2017, č. j. 11 Nc 152/2007-23, tak, že se výživné pro nezletilého zvyšuje z částky 25.000 Kč měsíčně od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017 na částku 40.000 Kč měsíčně a od 1. 7. 2017 na částku 36.000 Kč měsíčně. Současně krajský soud stanovil stěžovateli povinnost uhradit dluh na výživném a rozhodl o nákladech řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítaný zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že krajský soud svůj právní názor založil na nedostatečně zjištěných skutkových okolnostech a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, resp. proces dokazování zatížil vadou v podobě tzv. opomenutého důkazu. Stěžovatel nicméně v úvodu ústavní stížnosti Ústavnímu soudu sděluje, že "spolu s ústavní stížností podal i dovolání proti napadenému rozsudku k Nejvyššímu soudu", a to i přesto, že byl krajským soudem poučen o tom, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. Stěžovatel je nicméně považuje za nesprávné, neboť se v daném případě jedná o řízení s mezinárodním prvkem (obecnými soudy bylo aplikováno singapurské hmotné právo (zákon č. 18/1961, zákon o ženách), a proto by ani otázka přípustnosti dovolání neměla být dle stěžovatele posuzována podle občanského soudního řádu, tj. na daný případ neaplikovatelného rozhodného práva.
5. Ústavní soud dotazem na Nejvyšší soud zjistil, že v databázi Nejvyššího soudu se skutečně nachází dovolání stěžovatele, jímž se domáhá zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku a které je vedeno pod sp. zn. 21 Cdo 918/2018, přičemž Nejvyšší soud o něm dosud nerozhodl.
6. Za této situace, kdy souběžně s řízením o ústavní stížnosti probíhá dovolací řízení, jehož výsledek může mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu o této ústavní stížnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu a rozhodl o přerušení řízení o podané ústavní stížnosti, a to do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o přípustnosti dovolání stěžovatele. Toto rozhodnutí primárně náleží Nejvyššímu soudu. Ústavní soud totiž respektuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je prostředkem ultima ratio k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. dubna 2018
Ludvík David v. r. předseda senátu
8. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud chybně posoudil otázku rozhodného práva. Krajský soud sice správně dovodil, že je v nyní projednávaném případě s odkazem na čl. 15 Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností třeba aplikovat Haagský protokol o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti ze dne 23. 11. 2007 (dále jen "Haagský protokol"), nicméně špatně tento protokol použil. Krajský soud totiž aplikoval toliko obecné pravidlo pro rozhodné právo zakotvené v čl. 3 odst. 1 (Vyživovací povinnosti se řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nestanoví-li tento protokol jinak), nicméně nepřihlédl ke zvláštnímu pravidlu zakotvenému v čl. 4 odst. 3 (Pokud oprávněný zahájil řízení u příslušného orgánu státu, v němž má místo obvyklého pobytu povinný, použije se právo státu, v němž má sídlo soud, bez ohledu na článek 3), který dle stěžovatele dopadá na nyní projednávaný případ přiléhavěji. Stěžovatel je toho názoru, že za rozhodné právo mělo být obecnými soudy určeno právo české.
9. Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že nezohlednil namítané protiprávní přemístění nezletilého do Singapuru. Poukazuje na dohodu uzavřenou s matkou nezletilého, schválenou Okresním soudem v Českých Budějovicích, z níž plyne stěžovatelovo rodičovské právo pravidelně se s nezletilým stýkat, jež je tak dle stěžovatele vzhledem k nastíněným okolnostem případu dlouhodobě porušováno. Odůvodnění výše výživného předkládané krajským soudem stěžovatel považuje za "ukázkový příklad nevypořádání se se skutkovými tvrzeními a důkazy, když je pouze paušálně vzat věk a potřeby dítěte, ale vůbec není zohledněno protiprávní přemístění, bránění ve styku a nemožnost na syna výchovně působit."
10. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že veškeré ve spisu založené listiny jsou neautentické listiny v cizím jazyce, přičemž stěžovatel uvádí, že matka nezletilého měla k prokázání pravdivosti svých tvrzení povinnost předložit originály listin. Stěžovatel konkrétně napadá pravost dokladů týkajících se platby školného na soukromé škole.
11. Ústavní soud nejprve uvádí, že usnesením ze dne 27. 4. 2018 přerušil řízení o podané ústavní stížnosti. Tímto rozhodnutím reagoval na situaci, v níž souběžně s řízením o ústavní stížnosti probíhalo dovolací řízení, jehož výsledek mohl mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu o nyní projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a rozhodl o přerušení řízení o podané ústavní stížnosti, a to do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o přípustnosti dovolání stěžovatele, neboť toto rozhodnutí primárně náleží právě Nejvyššímu soudu.
12. Ústavní soud, jenž se v pravidelných intervalech informoval o průběhu řízení o stěžovatelem podaném dovolání, zjistil, že toto dovolání, jímž se stěžovatel domáhal zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku, odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2018, č. j. 21 Cdo 918/2018-1515. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím odmítl argumentaci stěžovatele, předkládanou i v nyní projednávané ústavní stížnosti, že dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu je přípustné z důvodu, že ve věci bylo rozhodováno podle singapurského práva. Jak totiž poznamenal Nejvyšší soud, otázka rozhodného práva představovala pouze prejudiciální otázku, jež byla určující pro rozhodnutí ve věci samé (stanovení výživného), jehož dovolací přezkum ovšem výslovně zapovídá ustanovení § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Tento závěr Nejvyššího soudu nehodlá Ústavní soud zpochybňovat a plně jej respektuje. Ústavní soud proto pokračuje v řízení o podané ústavní stížnosti, přičemž vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu, že posledním opravným prostředkem, který měl stěžovatel v nyní projednávané věci k dispozici, bylo odvolání proti rozsudku okresního soudu. Stěžovatelem podaná ústavní stížnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu je tedy s ohledem na zásadu subsidiarity, ovládající řízení o ústavních stížnostech, přípustná.
13. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti, nicméně dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
14. Co se týká stěžovatelovy námitky nesprávného určení rozhodného práva, v rámci které stěžovatel uvádí, že v souladu s čl. 4 odst. 3 Haagského protokolu mělo být v řízení před krajským soudem použito právo české a nikoliv právo singapurské, její posouzení Ústavní soud nepovažuje za zásadní pro rozhodnutí o ústavní stížnosti. Jak totiž vyplývá z níže uvedeného, ačkoliv bylo v nyní posuzovaném případě krajským soudem formálně použito singapurské právo, základní východiska ústavní stížností napadeného rozhodnutí tohoto soudu zcela korespondují s vnitrostátní úpravou českou.
15. Ústavní soud se proto plně ztotožňuje s postupem obecných soudů, resp. soudu krajského, jenž ve svém rozhodnutí vycházel při stanovení výše vyživovací povinnosti ve prospěch nezletilého zejména z toho, že má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, tedy že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná (srov. s. 12-13 rozsudku krajského soudu). Toto hledisko se přitom použije přednostně rovněž dle tuzemské právní úpravy [§ 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")]. Krajský soud dále dostatečně posoudil majetkové poměry stěžovatele a dospěl k závěru, že je v jeho možnostech platit výživné ve výši 40.000 Kč, resp. ve výši 36.000 Kč od 1. 7. 2017. Krajský soud v nyní projednávané věci dále vycházel z odůvodněného předpokladu, že potřeby nezletilého se od doby vydání posledního rozhodnutí o výživném (srov. rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2007, č. j. 11 Nc 152/2007-23, jímž byla schválena dohoda mezi rodiči nezletilého) podstatně změnily (srov. s. 12 rozsudku krajského soudu), přičemž zohlednil skutečnost, že singapurský právní řád umožňuje měnit předchozí dohody týkající se výživy dítěte, pokud je to přiměřené a ve prospěch dítěte. Obdobné kritérium je ostatně obsaženo též v ustanovení § 923 občanského zákoníku (Změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti). Krajský soud tedy s ohledem na výše uvedené fakticky postupoval tak, jako by v posuzovaném případě bylo rozhodným právem právo české. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatelova námitka týkající se nesprávného určení rozhodného práva není relevantní, neboť i kdyby byla akceptována a krajský soud by nyní projednávanou věc posuzoval podle práva českého, nemohlo by to samo o sobě vést k jinému (tedy pro stěžovatele příznivějšímu) rozhodnutí.
16. Jak plyne z předchozího, krajský soud při určení výše výživného nerozhodoval toliko paušálně, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž vzal v potaz veškeré relevantní okolnosti projednávaného případu, zejména životní úroveň stěžovatele, jeho majetkové poměry a zvýšené potřeby nezletilého. Z rekapitulace řízení před krajským soudem ostatně dále vyplývá, že obecný soud zohlednil i okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, tj. skutečnost, že na nákladech soukromého vzdělání nezletilého, které stěžovatel neodsouhlasil, se musí finančně podílet rovněž matka nezletilého, případně též další příbuzní, resp. vzal v potaz okolnost narození čtvrtého stěžovatelova dítěte, jež odůvodnila snížení výživného o 4.000 Kč počínaje dnem 1. 7. 2017. Rovněž nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že krajský soud nezohlednil tvrzené protiprávní přemístění nezletilého do Singapuru. Této skutečnosti si totiž byl krajský soud vědom a výslovně ji zmiňuje na s. 12 ústavní stížností napadeného rozsudku.
17. Ústavní soud nepovažuje za potřebné pouštět se do úvah o charakteru přemístění nezletilého do Singapuru, na tomto místě postačí uvést toliko následující. Ústavní soud připomíná, že předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů (výživného) nezletilého, nikoliv otázka případného protiprávního přemístění nezletilého. Ústavní soud proto opakuje, že v nyní projednávaném případě bylo podstatné, aby nově stanovená výše výživného poskytovaného stěžovatelem zohlednila odůvodněně zvýšené potřeby jeho syna, které by se zvýšily zcela bez ohledu na místo pobytu nezletilého. Obdobný závěr učinil rovněž krajský soud (srov. s. 12 rozsudku krajského soudu). Ostatně i stanovisko Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí potvrzuje, že výživné na nezletilého má být vzhledem k jeho věku a nástupu do školy zvýšeno, a to bez ohledu na skutečnost, zda došlo či nedošlo k jeho neoprávněnému, proti vůli stěžovatele provedenému, přemístění.
18. Co se týká námitky neautentičnosti listin předkládaných matkou nezletilého, stěžovatelova argumentace směřuje ke zpochybnění postupu krajského soudu v rámci procesu dokazování. Povýtce je však nutno na tomto místě uvést, že jakkoliv se stěžovatel snaží věci dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry krajského soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
19. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž krajský soud podle zásad vyjádřených v ustanovení § 132 o. s. ř. posoudil všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které také náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Z ústavněprávního hlediska tedy krajskému soudu není možno nic vytknout. V projednávané věci je navíc podstatné, že stran školného na soukromé škole, které tvoří podstatnou část výdajů na nezletilého, krajský soud zdůraznil, že na nákladech na vzdělání se musí podílet rovněž matka nezletilého. Jak bylo zmíněno výše, krajský soud nevyhověl jejímu odvolání, jímž se domáhala zvýšení výživného na částku 55.000 Kč měsíčně od 1. 1. 2014 a od 1. 8. 2015 na částku 65.000 Kč měsíčně.
20. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu krajského soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2018
Ludvík David v. r. předseda senátu