Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Martinem Hamplem, advokátem, se sídlem Palackého 741, Dvůr Králové nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 287/2017-77 ze dne 15. 8. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 32 Ad 15/2016-85 ze dne 14. 8. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a právo na pomoc v hmotné nouzi a na přiměřené hmotné zajištění v nezaměstnanosti podle čl. 30 odst. 2 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel rozhodnutím Úřadu práce - kontaktního pracoviště ve Dvoře Králové nad Labem vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, neboť úřad práce dospěl k názoru, že stěžovatel byl schopen plnit své povinnosti uchazeče o zaměstnání a v rozporu s právními předpisy tak nečinil, neboť se nedostavoval na kontaktní pracoviště. Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu a Nejvyšší správní soud zamítl i stěžovatelovu kasační stížnost. Meritem sporu před obecnými soudy byla otázka, zda stěžovatel, který byl vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, protože se dne 9. 12. 2015 nedostavil na úřad práce, ve správním řízení doložil, že mu v plnění této povinnosti bránily vážné důvody, konkrétně jeho zdravotní stav.
3. Krajský soud srozumitelně zdůvodnil, proč stěžovatel nemohl na základě zprávy ze dne 9. 12. 2015 nabýt dojmu, že jeho omluva je dostatečně doložena. Stěžovatel s odůvodněním napadeného rozsudku před Nejvyšším správním soudem ani v řízení před Nejvyšším správním soudem nijak konkrétně nepolemizoval a jen opakoval své dřívější argumenty.
4. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele, že mu v dostavení se na úřad práce dne 9. 12. 2015 bránily zdravotní důvody. Stěžovatel totiž doložil svůj zdravotní stav až ke dni 1. 3. 2016. Neznamená to, že by si krajský soud vybral, že bude věřit lékařce, která stěžovatele označila za zdravotně způsobilého. Nicméně MUDr. Kasíková stěžovatele vyšetřila asi měsíc před stanoveným termínem schůzky na kontaktním pracovišti úřadu práce ve Dvoře Králové nad Labem. V té době byl zdravotně způsobilý plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání.
Pokud by se jeho zdravotní stav během následujícího měsíce tak zhoršil, že by mu to bránilo dostavit se na schůzku, měl to doložit lékařskou zprávou (či potvrzením) z odpovídající doby. Jelikož tak neučinil a neprokázal vážné důvody pro nedostavení se k úřadu práce dne 9. 12. 2015, byly splněny podmínky pro jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Posouzení toho, zda stěžovateli v dostavení se na schůzku s úřadem práce bránil zdravotní stav, je otázkou objektivní. Není rozhodné, zda se stěžovatel subjektivně domnívá, že nemohl přijít na kontaktní pracoviště.
Jeho negativní postoj k jednání příslušného kontaktního pracoviště úřadu práce (či jednajícím úředním osobám) není důvodem k tomu, aby bylo neplnění povinností uchazeče o zaměstnání omluvitelné. Osoba v postavení uchazeče o zaměstnání by měla vyvíjet primární snahu k získání zaměstnání a náležitě spolupracovat s úřadem práce, neboť tato osoba ze svého postavení čerpá různé výhody, které jí stát poskytuje (např. hrazení zdravotního pojištění). To pak musí být kompenzováno přísným dodržováním povinností uchazeče o zaměstnání.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že přiložil k žalobě lékařskou zprávu MUDr. Denisy Dobríkové ze dne 1. 3. 2016, v níž je explicitně konstatováno, že "psychické problémy a zdravotní stav pacienta brání v osobní komunikaci s kontaktním pracovištěm Dvůr Králové nad Labem", a dále je doporučována změna sociálního zázemí a změna úřadu práce ve prospěch stěžovatele. Totéž je konstatováno v lékařské zprávě MUDr. Denisy Dobríkové ze dne 19. 4. 2016, přičemž je zde navíc uveden podstatný fakt, a to, že je sice stěžovatel schopen plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání, avšak mimo kontaktní pracoviště ve Dvoře Králové, kde jeho psychický, zdravotní stav i osobnostní specifika neumožňuje osobní komunikaci.
Dále stěžovatel namítá nerovné hodnocení důkazů a polemizuje s lékařskými zprávami MUDr. Kasíkové. Stěžovatel též poukazuje na to, že je nyní již cca 2 roky evidován kontaktním pracovištěm Úřadu práce v Jaroměři, aniž by vůči němu musely být uplatňovány jakékoli sankce a aniž by měl s jakýmkoli pracovníkem konflikt. Stěžovatel nesporuje, a v průběhu řízení ani nečinil sporným, že v inkriminované době byl schopen plnit své povinnosti uchazeče o zaměstnání vyplývající mu z právních předpisů, avšak nikoli vůči kontaktnímu pracovišti Úřadu práce ve Dvoře Králové nad Labem.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III.
ÚS 23/93 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Stěžovatel jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyhodnotily předložené důkazy a interpretovaly podústavní právo.
10. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění provedená obecnými soudy, pokud tato nevykazují ústavněprávní deficity, což v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.
11. Stěžovatelem předložené argumenty směřují pouze do výkladu podústavního práva a konkrétní skutkové situace. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2018
Ludvík David předseda senátu