Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky ZPĚTNÝ LEASING, s.r.o., sídlem Nová výstavba 218, Obrnice, zastoupené Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2025, č. j. 10 As 159/2025-28, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2025, č. j. 50 A 11/2025-24, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jím bylo odepřeno práva stěžovatelky zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a princip zákazu libovůle plynoucí z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
2. Městský úřad Lysá nad Labem uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu). Krajský úřad Středočeského kraje zamítl odvolání stěžovatelky jako opožděné. Vyšel z úvahy, že byla v řízení u městského úřadu zastoupena obecným zmocněncem Vojtěchem Chvátalem, a proto se běh odvolací lhůty měl odvíjet od doručení tomuto zmocněnci. Jelikož rozhodnutí městského úřadu bylo doručeno dne 19. 7. 2024, připadl poslední den odvolací lhůty na pondělí 5. 8. 2024. Odvolání však bylo podáno až dne 9. 8. 2024.
3. V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Praze odmítl žalobu stěžovatelky. Uvedl, že plná moc, kterou udělila stěžovatelka obecnému zmocněnci, nemá náležitosti prezidiální plné moci. Nelze ji však mít za zcela neúčinnou, neboť naplňuje požadavky standardní procesní plné moci udělené pro zastupování v řízení o přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu (jež v době jejího udělení probíhalo u městského úřadu). Správní orgány tak měly doručovat písemnosti obecnému zmocněnci. Krajský soud dále vytkl, že z podoby záznamu digitálních podpisů na plné moci není zřejmé, zda byly úředně ověřeny, popř. zda jejich forma nahrazuje úřední ověření. Krajský soud zároveň ověřil podmínku včasnosti žaloby. Okamžik oznámení napadeného rozhodnutí totiž bylo třeba odvíjet od jeho doručení obecnému zmocněnci stěžovatelky. Napadené rozhodnutí bylo obecnému zmocněnci doručeno dne 10. 3. 2025. Poslední den lhůty pro podání žaloby tak připadl na pondělí 12. 5. 2025. Žaloba byla podána dne 13. 5. 2025, tedy opožděně.
4. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl kasační stížnost pro její nepřijatelnost. Rozhodnutí krajského soudu považoval za souladné se zákonem a judikaturou. Na jeho věcně závěry odkázal a dále připomněl, že vyvolá-li osoba vlastní vinou u správního orgánu domněnku, že zmocnila někoho jiného k právnímu jednání, nemůže se dovolat nedostatku zmocnění, byl-li správní orgán v dobré víře a mohl-li rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno. Negativní důsledky nese výhradně účastník řízení.
Ten jediný má odpovědnost za to, koho vůči správnímu orgánu označí jako svého zástupce, a tím také nese všechna rizika s tím spojená (např. doručování zástupci s účinky pro zastoupeného; srov. bod 13 usnesení NSS ze dne 3. 6. 2025, č. j. 22 As 70/2025-29). Nejvyšší správní soud tak považoval za lichý argument stěžovatelky, že si správní orgány měly zjišťovat údaje o úředním ověření podpisů z centrálního registru obyvatel. V souladu s judikaturou a ustáleným právním výkladem je též názor krajského soudu, že plná moc naplňuje požadavky standardní procesní plné moci (nikoliv generální, jak v kasační stížnosti uvedla stěžovatelka), udělené pro zastupování v řízení o přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, jež v době udělení plné moci probíhalo u městského úřadu [srov. § 33 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu].
Správní orgány postupovaly racionálně, jestliže doručovaly obecnému zmocněnci stěžovatelky. Otázka včasnosti žaloby tak byla posouzena správně.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Od počátku stěžovatelka rozporuje správnost doručení rozhodnutí městského úřadu a související posouzení opožděnosti odvolání a konečně i žaloby. Plná moc udělená obecnému zmocněnci byla prezidiální plnou mocí podle § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu, jež se nevztahovala na řízení vedené městským úřadem. Běh odvolací lhůty se tak měl odvíjet od doručení rozhodnutí přímo stěžovatelce. Napadená rozhodnutí v konečném důsledku nerespektovala autonomii vůle stěžovatelky. Výsledek řízení představují svévolný výklad, zatížený prvkem libovůle. Odepření přístupu k soudu bylo důsledkem výkladu, který nepřípustně rozšířil a změnil účinky zmocnění.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Vzhledem k institutu nepřijatelnosti podle § 104 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního Nejvyšší správní soud odkázal na podrobné posouzení krajským soudem. Jeho závěry považuje Ústavní soud za racionální. Pouhé uvedení slova "presidiální" v záhlaví plné moci a prostý odkaz na citované ustanovení nepostačují k naplnění požadavků z něj plynoucích. Mnohem podstatnější je totiž obsah plné moci. Správní soudy uvedly, že z plné moci doložené stěžovatelkou nebylo možné seznat, zda je udělena pro všechna řízení zahajovaná v nějakém konkrétním čase, nebo veškerá řízení v budoucnu.
Není ani jasné, zda se má jednat o všechna budoucí řízení, neboť sousloví "všechna řízení" může zahrnovat i řízení probíhající. Časové vymezení okamžiku, od něhož má být plná moc účinná, je tedy nejednoznačné, což nelze zhojit pouhým obecným odkazem na výše citované ustanovení. Krajský soud dále popsal, proč je nejednoznačné též splnění požadavku na úředně ověřený podpis. Z předloženého vyhotovení plné moci bylo obecným soudům zřejmé jen to, že jednatelka stěžovatelky a obecný zmocněnec plnou moc digitálně podepsali, aniž však z plné moci či souvisejícího dokladu plyne, jakou formu podpis měl (viz bod 12 napadeného usnesení krajského soudu).
Vytýkané nedostatky podle správních soudů nezhojuje ani skutečnost, že plná moc nebyla zasílána ke konkrétní spisové značce. Sama stěžovatelka uznává, že některé náležitosti prezidiální plné moci absentují. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že si lze jen těžko představit, že by samotná absence spisové značky vyvolala doplnění chybějících znaků prezidiální plné moci, jak stěžovatelka namítá.
10. Aby se v konkrétním správním řízení mohlo jednat o zastoupení na základě tzv. prezidiální plné moci ve smyslu § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu, je nutno naplnit zákonem stanovené vyšší formální požadavky kladené na plnou moc tohoto typu. Zmocnění tak musí být uděleno pro neurčitý počet řízení zahájených v určené době v budoucnu, nebo bez omezení, avšak vždy ve vztahu k určitému předmětu (k určité věci nebo činnosti konkrétní osoby), podpis na plné moci musí být úředně ověřen a plná moc musí být do zahájení řízení uložena u věcně příslušného správního orgánu, popř. udělena do protokolu (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30.
6. 2016, č. j. 30 A 63/2015-44, č. 3464/2016 Sb. NSS). Stěžovatelka namítala, že závěr o zastoupení byl založen na nesprávném výkladu plné moci ze dne 2. 11. 2023, která byla výslovně udělena jako prezidiální plná moc podle § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu, tedy pro řízení zahajovaná v budoucnu, nikoli pro řízení již probíhající. Touto námitkou i vztahem prezidiální a procesní plné moci se - jak byla stěžovatelka obecnými soudy upozorněna - Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.
12. 2025, č. j. 22 As 152/2025-28).
11. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Rozhodl přitom mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu