Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Nymburského, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Wenzigova 1004/14, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2014, č. j. 51 CmI 8/2006-193, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2014 č. j. 15 Cmo 23/2014-202, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Dne 14. 11. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení krajského a vrchního soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, umožňující - mimo jiné - každému domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu; nadto prý stěžovatelova věc nebyla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, takže se nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Nebylo tedy zaručeno rovné postavení účastníků soudního řízení a bylo rovněž porušeno právo na ústní a veřejné projednání věci ve smyslu čl. 96 Ústavy České republiky. Věcně se předmětné řízení týkalo stěžovatelovy žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů pro jím iniciované dovolací řízení, kdy se stěžovatel domnívá, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
2. Krajský soud však tento návrh stěžovatele zamítl s odůvodněním, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť se do tíživé finanční situace dostal v důsledku své neúspěšné podnikatelské činnosti. Neúspěšné podnikatele nelze přitom podle krajského soudu zvýhodňovat tím, že budou finanční náklady soudních sporů přenášeny na stát. Navíc, stěžovatel údajně nesplňuje ani druhou podmínku pro přiznání osvobození od soudních poplatků (a tím i pro ustanovení zástupce), neboť z jeho strany jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva v řízení o obnovu; stěžovatel totiž podle krajského soudu nebyl ani žalobcem ani žalovaným či vedlejším účastníkem v rámci tohoto řízení.
3. Toto usnesení krajského soudu bylo následně potvrzeno i v záhlaví citovaným usnesením vrchního soudu. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení zejména zdůraznil, že o žádosti stěžovatele o osvobození osob od soudních poplatků bylo již před podáním stěžovatelova dovolání soudy obou stupňů pravomocně rozhodnuto tak, že tato jeho žádost byla zamítnuta. Přitom pravomocné rozhodnutí, kterým se účastníku řízení nepřiznává osvobození od soudních poplatků, je platné a účinné pro celé soudní řízení o žalobě na obnovu a soud je jím vázán. I pro dovolací řízení tedy nemohou být dány zákonné důvody pro to, aby soud ustanovil stěžovateli zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení proti procesnímu usnesení o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků, neboť za této situace to není podle ustanovení § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"), nezbytné k ochraně jeho zájmů v dovolacím řízení.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jak plyne z výše uvedené rekapitulace, řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se věcně týká obnovy konkursního řízení vedeného pod sp. zn. 51 CmI 8/2006. Podle výkladu, který zaujímá v této souvislosti Nejvyšší soud (srov. například jeho rozsudek ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010), se na řízení zahájená před účinností insolvenčního zákona (ten nabyl účinnosti k 1. 1. 2008) použijí dosavadní právní předpisy, což podle Nejvyššího soudu zahrnuje i procesní pravidla řízení.
Spor vyvolaný konkursem prohlášeným podle zákona o konkursu a vyrovnání se tak bude rozhodovat podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2007. To mimo jiné pro právě projednávanou věc znamená, že dovolání proti rozhodnutí o (ne)osvobození od soudních poplatků [respektive proti rozhodnutí o (ne)ustanovení advokáta] nutno za této situace považovat za nepřípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé [srov. ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 výkladem z opaku]. Krajský i vrchní soud tak žádosti stěžovatele na ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení ani nemohly vyhovět, neboť stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
7. Nadto je možno pro úplnost konstatovat, že o stejné otázce by oba právě jmenované soudy nemohly rozhodovat ani podle stavu občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 Sb., a to z následujících důvodů.
8. Podle judikatury Nejvyššího soudu reagující na novou úpravu dovolání v rámci občanského soudního řádu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2014, sp. zn. 29 NS ČR 82/2014] totiž platí, že směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem (respektive sám nemá právnické vzdělání) proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) jeho žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak je na místě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací.
Postup, jímž by tuto otázku znovu hodnotil soud prvního stupně, by totiž vedl k neukončenému řetězci rozhodnutí o neustanovení zástupce pro dovolací řízení, jenž by vyústil jen v potřebu rozhodovat o dalších žádostech o ustanovení zástupce. Dospěje-li Nejvyšší soud jako soud dovolací k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, který není zastoupen advokátem, jsou ve smyslu ustanovení § 30 o. s. ř. splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů, pak zástupce dovolateli sám stanoví. Naopak, dospěje-li Nejvyšší soud k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů a byl-li dovolatel předtím řádně vyzván k odstranění nedostatku právního zastoupení, je to důvodem pro zastavení dovolacího řízení.
9. Z právě uvedeného tedy vyplývá, že i podle současného znění relevantní právní úpravy nebyl-li stěžovatel ani prvostupňovým ani odvolacím soudem osvobozen od soudních poplatků a chtěl-li proti posouzení této otázky podat dovolání [které je od účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. přípustné], nemohl by žádat o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení prvostupňový soud (respektive tento soud neměl o žádosti stěžovatele rozhodovat), neboť relevanci stěžovatelova požadavku o ustanovení právního zástupce si posoudí Nejvyšší soud sám.
10. Ze všech shora uvedených důvodů lze tedy shrnout, že neustanovily-li obecné soudy stěžovateli právního zástupce pro dovolací řízení, nemohly tím zasáhnout do jeho základních práv (svobod).
11. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2015
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu