Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Mařince, zastoupeného Mgr. Janem Oswaldem, advokátem, sídlem Bílkova 132/4, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 10. 2020 č. j. 11 C 341/2009-615, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022 č. j. 23 Co 111/2021-876 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022 č. j. 33 Cdo 2254/2022-958, takto: Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že Josef Málek měl podle stěžovatele již před uzavřením kupní smlouvy uzavřené se společností BRUPOLL spol. s r.o. vědomost o nezaplacení kupní ceny jeho právním předchůdcem, nemohl on ani jeho manželka Alice Málková sporné nemovitosti nabýt dobrověrně. Dne 21. 6. 2002 manželé Málkovi a právní předchůdce žalovaných 4) a 5) Miroslav Dvořáček uzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, a to rozdělením na jednotky. Následně na základě darovací smlouvy ze dne 21.
7. 2004, nabyli takto vymezené jednotky od Josefa Málka žalovaná 2) [Zdenka Krumichová] a žalovaný 3) [JUDr. Martin Krumich], přestože žalovaný 3) se jako advokát při zastupování společnosti BRUPOLL spol. s r.o. v souvisejícím soudním řízení dozvěděl o odstoupení stěžovatele od kupní smlouvy ze dne 27. 6. 1995. Kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2018 uzavřenou mezi Josefem Málkem, jako prodávajícím a žalovaným 1) [Miroslav Svoboda] jako kupujícím, a dále na základě kupní smlouvy ze dne 9. 1. 2019, uzavřené mezi žalovanými 2), 3), 4) a 5), jako prodávajícími, a žalovaným 1) jako kupujícím, nabyl žalovaný 1) do vlastnictví část sporných nemovitostí, ačkoliv, podle stěžovatele, musel vědět, že jsou předmětem dosud neskončeného sporu.
Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě částečně vyhověl a částečně ji zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a změnil vyhovující výrok okresního soudu na zamítavý. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že zjištění dobré víry ze strany odvolacího soudu je v rozporu s dokazováním provedeným soudem prvního stupně. Krajský soud se řádně nevypořádal se skutečnostmi týkajícími se zástavy na sporných nemovitostech a rovněž neodůvodnil, že nebyly vypořádány pohledávky stěžovatele a 5. žalované, o kterých údajně prvý žalovaný dobře věděl. Stěžovatel považuje hodnocení důkazů za vnitřně rozporné, nelogické, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Odvolací soud změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně bez toho, aniž by tyto byly krajským soudem zopakovány.
Podstatou předmětné ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s dobrou vírou manželů Málkových při nabývání sporných nemovitostí. Posouzení dobré víry je však především věcí obecných soudů. Odvolací soud přednesl v odůvodnění ucelenou právní argumentaci, odůvodňující závěr, že manželé Málkovi byli při nabývání sporné nemovitosti v dobré víře. Pro případ, že by tomu tak nebylo, odvolací soud konstatoval, že právní charakter nemovitostí se od roku 1995 podstatně změnil, když došlo k vypořádání společného jmění manželů a především pak k vyhotovení prohlášení vlastníka a vzniku bytových jednotek.
Odvolací soud sice připustil, že teoreticky lze provedenou změnu v povaze nemovitosti opět uvést do původního stavu, tj. lze přistoupit ke změně na spoluvlastnictví celé nemovitosti, ovšem nelze tak učinit bez ohledu na faktický stav jednotek. Stěžovateli lze dát za pravdu, že některé z výpovědí svědků svědčí v jeho prospěch (srov. odst. 50 rozsudku nalézacího soudu), nicméně z výpovědi svědka Brunclíka v odvolacím řízení se podává, že postup žalobce byl ve věci ryze účelový (srov. odst. 21 rozsudku odvolacího soudu).
V projednávané věci považuje Ústavní soud za přiléhavý i odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 , v němž bylo v souvislosti s korektivem dobrých mravů konstatováno, že není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. A to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
V souvislosti s uvedeným pak odvolací soud poukázal nejen na významné dluhy stěžovatele v roce 1998, ale i na investice, které byly ze strany žalovaných do předmětných nemovitostí učiněny.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. května 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu