Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, se sídlem 1. máje 97, 460 01 Liberec, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci vedené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Libereckého kraje, ÚO Liberec, pod sp. zn. KRPL 27972-29/TČ-2013-180572, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, ÚO Liberec, a Okresního státního zastupitelství v Liberci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní soud musí v prvé řadě poukázat na skutečnost, že k předmětnému sledování došlo v rámci návštěv stěžovatele nacházejícího se ve vazbě. Režim takovýchto návštěv se řídí § 14 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, dle jehož odst. 4 a 5: "(4) Návštěvy probíhají v místnostech k tomu určených za přítomnosti orgánů Vězeňské služby, případně též orgánu činného v trestním řízení. (5) V odůvodněných případech může ředitel věznice umožnit uskutečnění návštěvy bez sluchové, popřípadě i zrakové kontroly."
Jak je z těchto ustanovení zřejmé, sluchová kontrola ba i přítomnost dalších osob u návštěv vazebně stíhaných je běžná a není ani podmíněna nějakými mimořádnými okolnostmi, jejichž absenci namítá stěžovatel. K předmětnému sledování stěžovatele bylo nadto opatřeno předchozí povolení soudce dle § 158d odst. 3 trestního řádu, které je trestním řádem vyžadováno tehdy, pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků.
Osoba ve vazbě nemůže očekávat stejnou míru soukromí jako ve svém obydlí či srovnatelném prostoru. Nachází se totiž v pozici, kdy vůči ní bylo zákonem předpokládaným způsobem na základě konkrétních skutečností vysloveno podezření, že spáchala určitý trestný čin, a obava, že se zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu, kdy účelu vazby není možno dosáhnout jinak, a musel tak vůči ní být užit tak závažný a na právech a svobodách zákonem upraveným způsobem omezující nástroj veřejné moci, jako je vzetí do vazby.
Přitom nutno zvláště vyzdvihnout, že zde existuje rozhodnutí o vzetí do vazby, tedy že nutnost omezit soukromí dané osoby již byla soudně přezkoumána, jakkoliv ne zcela pro stejný účel.
Pokud si orgány činné v trestním řízení k provádění stěžovatelova sledování ve věznici opatřily povolení soudce podle § 158d odst. 3 trestního řádu, tím spíše se ústavní stížnost jeví být nedůvodnou. V každém případě není žádných pochybností o tom, že orgány činné v trestním řízení měly pro svůj postup zákonný podklad, přičemž rovněž konkrétní okolnosti případu vyplývající ze spisového materiálu, rekapitulované i ve shora citovaných vyjádřeních k ústavní stížnosti, na která lze v tomto směru pro stručnost odkázat, přesvědčivě dokládají, že i věcné důvody ke sledování byly ve věci dány.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu na přiznání náhrady nákladů dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2014
Jiří Zemánek předseda senátu