Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Jany Bártové a 2) Pavly Imrichovičové, obou právně zastoupených Mgr. Markétou Rylkovou, advokátkou, sídlem Rybná 682/14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 22 Cdo 518/2023-904, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2022 č. j. 27 Co 97/2022-830 a rozsudku Okresního soudu Prahu-západ ze dne 9. července 2021 č. j. 13 C 425/2018-765, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) Družstva pro rekreační bydlení, sídlem v Praze 5, Lahovská 117, 2) Kataríny Oulehlové, 3) Jiřího Schulze, 4) MUDr. Bohumily Poddané, 5) Markéty Beníšek, 6) Miroslavy Kasíkové, 7) Zuzany Kasíkové a 8) Capital Consulting CZ, a. s., sídlem v Praze 10, Popovická 14/1091, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud Praha-západ ( dále jen "soud prvního stupně") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelky domáhaly, aby soud určil, že jsou každá v rozsahu id. 1/2 spoluvlastnicemi předmětných pozemků, (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-IX). V žalobě stěžovatelky uvedly, že jsou na základě rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 5. 2015 č. j. 18 C 352/2014-116, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016 č. j. 28 Co 253/2016-199 každá v rozsahu id. 1/2 spoluvlastnicemi předmětných pozemků. Oba uvedené rozsudky byly vydány v restitučním řízení a nabyly právní moci dne 26. 8. 2016; jako povinná osoba v řízení vystupoval státní podnik Lesy České republiky. Příslušný katastrální úřad však následně odmítl provést vklad vlastnického práva stěžovatelek k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť uvedené restituční rozsudky nejsou závazné pro osoby, které nebyly účastníky restitučního řízení, a jejichž vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo v katastru nemovitostí zapsáno (tedy pro žalované). Stěžovatelky proto podaly žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Vedlejší účastníci namítali, že nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, neboť byli (resp. jejich právní předchůdci byli) při nabytí pozemků i po celou dobu, co je drželi, v dobré víře, že jsou jejich vlastníky.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 29. 6. 2000 byly mezi Lesy České republiky, s. p., jako prodávajícím, a právními předchůdci vedlejších účastníků uzavřeny kupní smlouvy, na základě kterých prodávající postupně převedl do vlastnictví kupujících předmětné pozemky (resp. pozemky, z nichž se některé předmětné pozemky v následujících letech oddělily). Následnými převody, resp. přechody vlastnického práva na právní nástupce, se předmětné pozemky v jejich nynější parcelní podobě dostaly do vlastnictví vedlejších účastníků. Soud prvního stupně na výše uvedené smlouvy aplikoval tzv. blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a dospěl k závěru o absolutní neplatnosti uvedených převodních smluv. A to přesto, že restituční nárok stěžovatelek nebyl v té době dostatečně konkretizován na to, aby z něj bylo možné dovodit, že se vztahuje i na předmětné pozemky. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda právní předchůdci vedlejších účastníků mohli jako dobrověrní nabyvatelé, jednající v důvěře ve správnost zápisu práva v katastru nemovitostí, nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům (v jejich tehdejší parcelní podobě), a dospěl k závěru, že se tak stalo.
4. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-XIII). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se též s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti převodních smluv ze dne 29. 6. 2000, a to pro rozpor s § 5 odst. 3 zákona o půdě. Odvolací soud nicméně nesouhlasil s argumentací soudu prvního stupně v tom směru, že dobrá víra nabyvatelů (tj. nabyvatelů předmětných pozemků) ve správnost stavu evidovaného v katastru nemovitostí mohla vést k nabytí vlastnického práva, a tedy k porušení (prolomení) tzv. blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Toto platí podle odvolacího soudu rovněž pro další navazující převody předmětných pozemků. Odvolací soud však dospěl k tomu, že vedlejší účastníci vlastnické právo k předmětným pozemkům, ať už samostatně či se započtením doby držby svých právních předchůdců, vydrželi podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (bod 65 a následující rozsudku).
5. Proti usnesení odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že oproti soudu prvého stupně odvolací soud v rozhodnutí dovodil, že katastrální vlastníci vlastnické právo k předmětným pozemkům vydrželi, a to aniž by provedl jakékoli doplnění dokazování. V této souvislosti poukazují na to, že ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím nebylo provedeno dokazování k otázce oprávněné držby, tedy k prokázání toho, že katastrální vlastníci po celou vydržecí dobu předmětné pozemky ve své držbě měli a odkazují na závěry Ústavního soudu vyjádřené nálezu sp. zn. III. ÚS 875/14 . Stěžovatelky poukazují na to, že vyloučení přímého vydání pozemku v restituční věci z důvodu, že k němu před rozhodnutím o jeho vydání nabyla vlastnické právo fyzická osoba, není ústavně konformní a mají proto za to, že by tuto otázku s ohledem na závěry Ústavního soudu měly soudy posoudit jinak. Soudy v rámci této své rozhodovací praxe v podstatě založily novou překážku přímého vydání majetku v restitučním řízení, aniž by se blíže zabývaly tím, na základě jakého právního podkladu lze zákonem o půdě stanovené překážky přímého vydání pozemků takto rozšířit a aniž by se zabývaly tím, zda je takový postup ústavní a nevede k nespravedlnosti a popření smyslu zákona o půdě.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou řádně zastoupeny [§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud")] a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady však Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal.
11. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky bylo dovolání. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu, musí konstatovat, že do práva stěžovatelek na spravedlivý proces nijak nezasáhlo. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi stěžovatelkami položenými otázkami, které nyní předkládají rovněž k posouzení Ústavnímu soudu. Zejména se jedná o otázku vydržení předmětných pozemků - zde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy vycházely ze skutkových zjištění, z nichž plyne, že vedlejší účastníci držiteli skutečně byli, neboť oni či jejich předchůdci předmětné pozemky od Lesů ČR (a někteří i mezi sebou později) koupili a zaplatili řádně kupní cenu.
Tomu odpovídaly i provedené zápisy do katastru nemovitostí. Předmětné pozemky pak následně udržovali (vyčistili, vyňali z plnění funkcí lesa, oplotili apod.) a užívali jako vlastní, bez odůvodněných pochybností. V průběhu řízení též samotná držba řádně zpochybněna nebyla a stěžovatelky ji nepopíraly. Stěžovatelky se omezily na prosté popírání oprávněné držby, aniž by uvedly jakékoliv okolnosti, které by ji zpochybňovaly. Bylo přitom na nich, aby dobrou víru jako předpoklad vydržení popřely a navrhly ke svému tvrzení důkazy; dobrá víra se totiž presumuje.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že rozhodnutí vydaná v restitučním řízení jsou závazná jen pro jeho účastníky; vlastnictví tak ve prospěch oprávněné osoby nemůže pozbýt někdo, kdo účastníkem řízení nebyl. Nebyl-li skutečný vlastník účastníkem řízení, nemůže výrok rozhodnutí založit na jeho úkor ani vlastnictví oprávněné osoby; vlastníkem zůstává ten, kdo jím skutečně byl v době rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vypořádal rovněž s odkazy stěžovatelek na judikaturu Ústavního soudu.
12. Závěry dovolacího soudu jsou přitom jasné. Stěžovatelky, které neurčitým vymezením pozemků v restituční žádosti přispěly k tomu, že Lesy České republiky, s. p., které o uplatněném nároku na restituci nevěděly, převedly v roce 2000 pozemky na dobrověrné nabyvatele, byly chráněny blokačním ustanovením tak, že ve skutečnosti k převodu práva nedošlo, a proto měly deset let na to, aby své právo na restituci proti nabyvatelům v průběhu vydržecí doby ubránily. Ve skutečnosti totiž vlastníkem pozemků byl i nadále stát, a ten (resp. státní podnik) byl i povinnou osobou. To, že k převodu došlo, mohly stěžovatelky zjistit z katastru nemovitostí a ostatně o tom podle zjištění soudů i věděly, avšak zůstaly pasivní. V roce 2010 uběhla vydržecí doba a vedlejší účastníci (příp. jejich předchůdci) nabyli originárně vlastnické právo vydržením, které zákon, na rozdíl od smluvních převodů, výslovně nevylučuje.
13. Z napadeného usnesení je dále zřejmé, že Nejvyšší soud v dané věci neodhlédl od judikatury Ústavního soudu, podle které preference vlastnického práva nabyvatele převedeného majetku, popř. prolomení blokace z důvodu vydržení, je možná pouze ve výjimečném případě. Takové mimořádné okolnosti v dané věci podle dovolacího soudu dány jsou. Byly to stěžovatelky, které tím, že sporné pozemky v žádosti o jejich vydání řádně neoznačily, znemožnily vedlejším účastníkům (jejich předchůdcům), aby zjistili, že na ně byl uplatněn restituční nárok, byť se o prověření stavu věci dostatečně snažili.
I poté, co stěžovatelky zjistily, že pozemky jsou v držení fyzických osob, pro ochranu svých práv nic neučinily. Minimálně do 5. 10. 2004 ještě nepožadovaly vydání předmětných pozemků, nýbrž za ně požadovaly vydání náhradních pozemků a vedlejší účastníky nijak nekontaktovaly a na restituční nárok je neupozornily. Těm naopak podle dovolacího soudu nelze vytýkat žádné zanedbání, pokud jde o ověření právního statusu pozemků. Stěžovatelky tak nezachovaly běžnou (normální) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat.
Za těchto okolností vyplývá upřednostnění vydržení pozemků před jejich restitucí i z mimořádné povahy této věci.
14. Ústavní soud konstatuje, že ústavněprávního přezkumu se nelze účinně domáhat tím, že stěžovatelky na půdě Ústavního soudu vedou pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími nesouhlasí, a které se již instančně všemi jejich námitkami, zopakovanými též v ústavní stížnosti, řádně zabývaly a uspokojivým způsobem je vypořádaly. Proto v daném případě postačí na tyto závěry obecných soudů odkázat.
15. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu