Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Hornychové, zastoupené matkou Ing. Jitkou Hornychovou, právně zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem AK se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha - Chodov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. září 2013 č. j. 6 Ans 2/2013 - 91 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2013 č. j. 11 A 110/2012 - 51, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že dne 18. března 2011 v prostoru stanice pražského metra C - Na Pankráci byla stěžovatelka odebrána své matce, Ing. Jitce Hornychové, ošetřena jednotkou rychlé zdravotnické pomoci a následně hospitalizována ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze 4 - Krči.
Dne 19. července 2011 se konalo jednání pracovnic odboru sociálních věcí a zdravotnictví Úřadu Městské části Praha 11 se zákonnou zástupkyní stěžovatelky. V protokolu pořízeném z jednání se dle názoru stěžovatelky měly pracovnice Úřadu Městské části Praha 11 zavázat k podání podnětu soudu, aby přezkoumal zákonnost postupu pracovníka rychlé zdravotnické pomoci a personálu Fakultní Thomayerovy nemocnice. Žalobou, podanou u Městského soudu v Praze dne 15. července 2012, se stěžovatelka domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného Úřadu Městské části Praha 11 a proti nečinnosti žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí, na které se stěžovatelka obrátila jako na nadřízený orgán nečinného Úřadu Městské části Praha 11.
V petitu stěžovatelka požadovala, aby městský soud uložil žalovaným povinnost učinit úkon, k němuž se pracovnice Úřadu Městské části Praha 11 zavázaly v protokolu ze dne 19. července 2011, totiž učinit k soudu podání na určení, zda hospitalizace žalobkyně byla oprávněná. Dále stěžovatelka požadovala, aby správní orgán předal soudu k dalšímu projednání její únos pracovníky rychlé zdravotnické pomoci a soulad postupu zdravotníků s ust. § 23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o péči o zdraví lidu"); úkolem soudu mělo být zjištění, zda mohly být s nezletilou žalobkyní prováděny jakékoli úkony bez souhlasu jejích zákonných zástupců, a dále zjištění názoru nezletilé stěžovatelky na výkon těchto úkonů s ohledem na skutečnost, že byla unesena zcela zdravá a bez známek traumatu.
Soud měl rovněž uložit žalovanému nadřízenému orgánu povinnost řádně prověřit zásah správního orgánu (sociálních pracovnic) do osobnostních práv stěžovatelky, zejména jejich návštěvu u stěžovatelky ve škole, na základě všech obdržených žádostí a stížností. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2013 č. j. 11 A 110/2012-51 žalobu zamítl. Dle názoru městského soudu se žalobou na ochranu proti nečinnosti podle ust. § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.
ř. s."), lze domáhat toho, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení, pokud hmotné právo zakládá subjektivní nárok žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení v již zahájeném řízení, nikoli zahájení tohoto řízení. V uvedeném případě tak s ohledem na žalobní petit nebyly splněny zákonem stanovené podmínky žaloby na ochranu proti nečinnosti. Městský soud dále konstatoval, že i kdyby soud žalobu posoudil jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ve smyslu § 82 a násl. s.
ř.
s., žaloba by nemohla být úspěšná, neboť ve smyslu § 84 odst. 1 s. ř. s. by taková žaloba musela být pro opožděnost odmítnuta. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. září 2013 č. j. 6 Ans 2/2013 - 91 byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta (výrok pod bodem I.) a dále bylo rozhodnuto, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok pod bodem II.). Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že ustanovenému zástupci stěžovatelky JUDr. Pavlu Brachovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 10 285 Kč.
Stěžovatelka poukazuje na to, že podle čl. 2 Ústavy v návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny státní moc slouží všem občanům tak, aby při použití ustanovení o mezích základních práv a svobod bylo šetřeno podstaty a smyslu těchto práv a svobod. Stěžovatelka uvádí, že na správní orgány se obrátila s prošetřením incidentu, při kterém došlo doslova k únosu stěžovatelky pracovníky záchranné služby a po němž ani rodiče nebyli informováni, kam se tak stalo a zejména proč se tak stalo, což se nejeví jinak, než jako zřejmé naplňování zákonného práva podle ust. § 8 odst. 1 zákona o sociálně -právní ochraně dětí s tím, že se věc ve smyslu tohoto zákonného ustanovení, ve spojení s příslibem obou správních orgánů, postoupí k soudu, který by byl povinen zákonnost jednání pracovníků záchranné služby přezkoumat.
Podle názoru stěžovatelky správní soudy obou stupňů provedly nesprávný výklad ust. § 79 odst. 1 s. ř. s., když formalisticky zúžily výklad toho, co se má na mysli rozhodnutím správního orgánu, přičemž svými rozhodnutími zavdaly otevřený zásah do práv stěžovatelky, když minimálně implicitně došly k závěru, že v podstatě nelze vynucovat na správních orgánech (jako orgánech veřejné moci) aktivní činnost, pakliže ty samy jednat nechtějí.
Správní soudy obou stupňů podle názoru stěžovatelky provedly ve svých rozhodnutích zužující výklad zákonného ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s., nedbajíce respektování základních práv a svobod a skutečného účelu toho, čeho se na správních orgánech stěžovatelka domáhala. Správní soudy obou stupňů měly reflektovat, resp. v dané věci vykládat ust. § 79 odst. 1 s. ř. s. i ve vztahu k problému samému, tedy k tomu, proč se vlastně stěžovatelka domáhá na správních orgánech obou stupňů aktivního výkonu veřejné moci tam, kde jí to zákon o sociálně právní ochraně dětí nejen výslovně dovoluje vymezením působnosti i pravomoci, ale dokonce tam, kde jí to dokonce přikazuje (byť implicitně) Úmluva o právech dítěte (její čl. 3 a čl. 4).
Správní soudy obou stupňů si podle názoru stěžovatelky ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s. vysvětlily naprosto izolovaně, bez zvážení důvodů, proč se stěžovatelka ochrany svých subjektivních veřejných práv domáhá, resp. za jakých okolností tak činí.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze, že nebyl shledán důvod pro to, aby soud mohl žalobě vyhovět, neboť v dané věci nebylo zahájeno správní řízení, v němž existovala povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, takové, jež by mohlo být následně přezkoumatelné správními soudy v řízení podle § 65 a násl. s. ř. s.
Podnět stěžovatelky, uvedl Nejvyšší správní soud, lze chápat toliko jako sdělení rozhodných skutečností, nikoliv jako návrh na zahájení správního řízení, jak již správně podotkl městský soud. Takový podnět nezakládá právo stěžovatelky na vydání konkrétního rozhodnutí, popř. osvědčení, kterému by odpovídala povinnost Úřadu Městské části Praha 11 vydat rozhodnutí, popř. osvědčení o tom, zda žalovaný učiní či neučiní podání směřující k určení, zda hospitalizace žalobkyně byla oprávněná (řízení dle § 191a a násl. o. s. ř. zahajuje soud z úřední povinnosti zpravidla na základě oznámení ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči), resp. rozhodnutí o podání návrhu k soudu na určení, zda postup zdravotníků rychlé zdravotnické pomoci byl v souladu s ustanovením § 23 zákona o péči o zdraví lidu. Městský soud v Praze tedy, uzavřel Nejvyšší správní soud, dospěl ke správnému právnímu závěru o nedůvodnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti v posuzované věci.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Do závěrů těchto soudů Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť v jejich argumentaci neshledal žádný protiústavní exces.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek předseda senátu