Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky R. K. M., zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova 50, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2015 č. j. 37 Co 242/2015-132, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého A. K., a 2) A. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud její ústavní stížnost projednal přednostně ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.
3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 4. 2015 č. j. 10 Nc 147/2014-77 bylo rozhodnuto o návrhu vedlejšího účastníka 2) jako otce nezletilého vedlejšího účastníka 1) ze dne 5. 8. 2014 na úpravu poměrů rodičů k vedlejšímu účastníkovi 1) na dobu do i po rozvodu manželství tak, že vedlejší účastník 1) se svěřuje na dobu před i po rozvodu manželství rodičů do výchovy vedlejšího účastníka 2) [výrok I. a IV.]. Ve výroku II., III. a V. byla stěžovatelce jako matce uložena povinnost počínaje dnem 1. 4. 2015 i od právní moci rozsudku o rozvodu manželství přispívat na výživu vedlejšího účastníka 1) částkou 1 200 Kč měsíčně. Toto výživné je splatné měsíčně předem, vždy do každého 15. dne v měsíci, k rukám vedlejšího účastníka 2). Nedoplatek výživného, vzniklý za období od 1. 4. 2015 do 30. 4. 2015 v částce 1 200 Kč pro vedlejšího účastníka 1) je stěžovatelka povinna doplatit do 30. 4. 2015 k rukám vedlejšího účastníka 2) ?výrok III.?. Ve výrocích VI. - VIII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 9. 2015 č. j. 37 Co 242/2015-132 byl rozsudek okresního soudu ze dne 16. 4. 2015 č. j. 10 Nc 147/2014-77 ve výrocích I. až V., VII. a VIII. změněn jen tak, že výživné za dobu do rozvodu manželství je stěžovatelka povinna hradit od právní moci tohoto rozsudku, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Výroky II. a III. rozsudku odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil soudu prvního stupně v otázce rozdílné vyzrálosti osobností obou rodičů. Odvolací soud zvažoval rovněž možnost střídavé péče u vedlejšího účastníka 1), ale k této variantě se nakonec nepřiklonil z důvodu, že rodiče nejsou osobnostně vyzrálí a není tedy předpoklad, že by do budoucna mohli vytvořit jednotná výchovná pravidla pro vedlejšího účastníka 1). Odvolací soud proto akcentoval zájem dítěte na stabilním rodinném zázemí a zvolil svěření vedlejšího účastníka 1) do výlučné výchovy vedlejšího účastníka 2), který se mu jevil jako osoba skýtající větší záruku stability a pevných výchovných pravidel.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem obecných soudů na střídavou výchovu, resp. výlučnou výchovu jedním z rodičů a sourozenecké vazby. Tento jejich názor považuje stěžovatelka za rozporný s judikaturou Ústavního soudu. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podle stěžovatelky postrádá prvky přesvědčivosti i úplnosti posouzení věci též po skutkové stránce, neboť na odvolací argumentaci a označené nedostatky znaleckého zkoumání (logicky a detailně stěžovatelkou specifikované) nebylo vůbec reagováno. Znalci přitom stěžovatelka vytýkala tendenci přejímat tvrzení otce o matce jako fakta (opačně tomu tak není), nestálost hodnocení její osoby i v souvislosti s předchozím znaleckým zkoumáním, provádění znaleckého zkoumání matky v době úmrtí jejího otce, nesprávný odhad chování otce, bagatelizaci sourozeneckých vazeb, neschopnost vysvětlit rozdíl střídavé výchovy a doporučovaného širokého styku resp. režimu "kvazi" střídavé výchovy [bude-li vedlejší účastník 1) svěřen do výchovy otce], pominutí připravenosti matky ke kompromisům ohledně výchovy vedlejšího účastníka 1) i nezletilého staršího syna, dosavadní zajišťování potřeb vedlejšího účastníka 1) z její strany dílem i výlučně (např. péče o zdraví) a výchova staršího syna.
6. Stěžovatelka uvádí, že za rozhodující považovala zájem vedlejšího účastníka 1), který by měl zůstat v kontaktu ve stejném rozsahu s oběma rodiči i se svým sourozencem, s nimiž všemi má dobrý vztah. Za takových a dalších podmínek (předškolní věk vedlejšího účastníka 1), blízkost bydlišť rodičů, fakticky dosud realizovaná střídavá péče) stěžovatelka poukazovala na judikaturu Ústavního soudu prezentovanou např. jeho nálezy ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) a ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3413/14 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) s tím, že v uvedené situaci by svěření dítěte do střídavé péče mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení spíše výjimkou, kterou by bylo třeba provedeným dokazováním zásadně podpořit. Znalecký posudek ani v kritizované podobě takový podklad neposkytuje, když znalcem zmiňovaná údajná "disociální porucha" u matky neměla a nemá směrem k nezletilému žádný "škodlivý" projev (tento nebyl ničím prokázán) a kromě čistých spekulací do budoucna vlastně není vůbec zřejmé, proč znalec s touto navíc spornou okolností operuje jako zásadním kritériem při odpovědi na otázku nejvhodnějšího výchovného prostředí. Vše spíše dělá dojem diskriminace matky a hledání záminky pro vyhovění požadavkům otce. Takto by byl každý fyzicky či psychicky "zdravější" rodič zvýhodněn (upřednostněn) před druhým, byť jeho onemocnění či charakter nemají žádný podstatný vliv na výchovnou způsobilost, resp. zabezpečování potřeb dítěte.
7. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud své rozhodnutí zdůvodnil zájmem nezletilého na stabilním rodinném prostředí, aniž by přesvědčivě vysvětlil, proč toto kritérium upřednostnil před právem nezletilého na péči obou rodičů, jakož i právem stěžovatelky na jeho rovnocennou výchovu (k tomu blíže nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3413/14 ). Stěžovatelka namítá, že z provedeného dokazování bylo zřejmé, resp. nesporné, že oba rodiče projevovali o vedlejšího účastníka 1) skutečný zájem a chtějí ho mít v péči, když současně naplňují zhruba ve stejné míře objektivní kritéria vymezená zejména judikaturou Ústavního soudu k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o svěření dítěte do střídavé péče. Z ustanovení Listiny i mezinárodních úmluv lze podle stěžovatelky přitom dovodit presumpci ve prospěch střídavé výchovy, neboť tato obvykle nejlépe vystihuje zájem dítěte.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.
7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , N 98/15 SbNU 17).
12. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů obecným soudem (zejména znaleckého posudku), je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
13. Dovozuje-li stěžovatelka, že v jejím případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého dítěte do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o "precedenční" závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření.
Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 , U 21/75 SbNU 685).
14. Tak tomu bylo ostatně i v případě nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683), v němž sice Ústavní soud mj. vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé výchově, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 ).
15. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil, avšak ve výroku o svěření vedlejšího účastníka 1) do výchovy vedlejšího účastníka 2) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka se však se závěry krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
16. V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům nezletilého dítěte. Svým rozhodnutím stěžovatelku jako matku neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje jeho možnost styku s nezletilým jinak, než si stěžovatelka představuje. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
17. Ústavní soud zdůrazňuje, že podrobnosti ohledně práv uvedených v čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině tzv. podústavního práva při rozhodování o zájmech nezletilého dítěte pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatelky o co nejširší kontakt se svým dítětem. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni o styku otce s nezletilým dítětem dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Krajský soud této své povinnosti řádně dostál.
18. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu se stěžovatelčinými právy podle Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod k přednostnímu projednání předmětné věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v.r. předseda senátu