Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu vazby ve Věznici Brno, zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem, sídlem Fischerova 770/12, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 287/2025-71 ze dne 6. 11. 2025 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 21 Nt 28003/2025-61 ze dne 20. 10. 2025, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující:
3. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") č. j. 21 Nt 23001/2025-8 ze dne 14. 4. 2025 byl stěžovatel vzat do vazby. Jeho následné žádosti o propuštění z vazby a o nahrazení vazby jinými opatřeními nebylo vyhověno.
4. Napadeným usnesením okresní soud zamítl žádost stěžovatele ze dne 17. 9. 2025 o propuštění z vazby na svobodu, nepřijal písemný slib stěžovatele, nepřijal nabídku záruky za další chování stěžovatele, nestanovil dohled probačního úředníka nad stěžovatelem za současného výkonu elektronické kontroly prostřednictvím elektronického kontrolního systému, a zamítl návrh na uložení předběžného opatření. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu zamítl Krajský soud v Brně (dále jen "stížnostní soud") napadeným usnesením.
5. Oba soudy dospěly k závěru, že nadále trvají důvody předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu, protože hrozí další opakování trestné činnosti stěžovatele, popř. dokonání trestného činu, o který se pokusil, nebo že vykoná trestný čin, kterým hrozil. Vzhledem k osobnostnímu profilu osoby stěžovatele a hrozbě záměrného vyhledání si osoby poškozené se záměrem ji napadnout podle soudů nelze nahradit vazbu jinými opatřeními.
6. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí nepřípustně zasahují do základního práva stěžovatele na osobní svobodu. Podle stěžovatele soudy ignorují odborný závěr znaleckého posudku, který má konstatovat, že stěžovatel není z psychiatrického hlediska nebezpečný pro své okolí a riziko recidivy je nízké. Dále stěžovatel namítá, že soudy selektivně citují jen ty části znaleckého posudku, které svědčí proti stěžovateli, čímž dochází k jeho účelové dezinterpretaci.
7. Podle stěžovatele se soudy dále nedostatečně vypořádaly s otázkou kumulativně navržených náhrad vazby, jakož i se skutečností, že stěžovatel nebyl v minulosti nikdy postižen za přestupek ani trestný čin. Rovněž podle stěžovatele nejsou dány žádné poznatky nasvědčující tomu, že by se v minulosti choval konfliktně.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Rozhodování o ní nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vždy jde o hodnocení na úrovni pravděpodobnosti možných následků spojených s tím, nebude-li obviněný stíhán vazebně (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2663/23
ze dne 18. 10. 2023, či usnesení
sp. zn. II. ÚS 3301/19
ze dne 14. 11. 2019).
11. Ústavní soud také mnohokrát zdůraznil nezbytnost restriktivní interpretace vazebních důvodů, neboť vazba je opatřením citelně zasahujícím do osobní svobody a doprovázeným významnými negativními sociálními i psychologickými důsledky (nález
sp. zn. Pl. ÚS 6/10
ze dne 20. 4. 2010). Z toho plyne požadavek přísné proporcionality mezi sledovaným cílem a intenzitou zásahu. Je především na obecných soudech posoudit, zda je vazba v konkrétní věci nezbytná a zda účelu trestního řízení nelze dosáhnout mírnějšími prostředky. Ústavní soud zasahuje do jejich rozhodovací činnosti jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) nebo jsou-li závěry soudů ve zjevném rozporu s ústavními kautelami (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 3107/23
ze dne 7. 12. 2023). Na rozhodnutí o vazbě současně dopadají obecné požadavky na řádné odůvodnění a zákaz libovůle (nález
sp. zn. III. ÚS 2498/23
ze dne 29. 11. 2023).
12. Existence důvodu předstižné vazby podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu je závislá mimo jiné na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 612/06
ze dne 30. 11. 2006). Při hodnocení opodstatněnosti předstižné vazby tedy musí soudy vážit veškeré okolnosti, které by mohly odůvodnit omezení osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti.
13. V tomto ohledu obecné soudy dostatečným a ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč je dán důvod předstižné vazby. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy při svých úvahách vycházely zejména z osobnostního profilu stěžovatele, jak byl popsán ve znaleckém posudku MUDr. Jany Zmekové a PhDr. Petry Kaslové ze dne 23. 6. 2025, a dále z dosud opatřených důkazů, zejména v podobě výpovědi poškozených a svědků. Tyto skutečnosti obecné soudy hodnotily toliko pro účely posouzení vazebních důvodů, aniž by jimi předjímaly konečné skutkové závěry ve věci samé. Okresní soud se dále přesvědčivě a srozumitelně vypořádal s otázkou očekávatelnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v případě prokázání viny, a to s ohledem na povahu a závažnost projednávané trestné činnosti (srov. body 17 a 18 napadeného usnesení okresního soudu).
14. Rovněž nelze přisvědčit námitce stěžovatele, podle níž jsou závěry stížnostního soudu týkající se posouzení osobnostního profilu stěžovatele na základě znaleckého posudku vnitřně rozporné či nelogické. Stížnostní soud naopak srozumitelně vysvětlil, že závěry znaleckého posudku je nutno hodnotit v jejich vzájemných souvislostech a v celkovém kontextu, nikoli izolovaně. Nelze proto vycházet z jednotlivého dílčího závěru znaleckého posudku a dovozovat z něj bez dalšího neexistenci důvodu předstižné vazby (obdobně viz bod 19 napadeného usnesení okresního soudu).
15. Konečně námitka směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených rozhodnutí z hlediska možnosti uplatnění alternativních opatření nahrazujících vazbu není opodstatněná. Okresní soud adekvátně vysvětlil, proč v situaci popsané shora nebylo možné vazbu nahradit mírnějšími opatřeními. Jeho závěr vychází z intenzity vazebních důvodů a ze zjištěného osobnostního profilu stěžovatele. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovateli, pokud tvrdí, že neexistují poznatky o jeho možném konfliktním chování, neboť odborné závěry znaleckého posudku svědčí o opaku.
16. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu