Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti AmRest, s. r. o., se sídlem Walterovo náměstí 329/3, Praha 5, zastoupené JUDr. Alenou Tibitanzlovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Policie České republiky, Praha 2, ze dne 12. 9. 2019 č. j. KRPA-264350-16/TČ-2019-001210 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 10. 2019 č. j. 1 Nt 5069/2019-11, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejích základních práv a svobod zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelce byla dne 23. 7. 2019 doručena výzva policejního orgánu, jíž byla v souladu s § 8 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") požádána o vydání kamerového záznamu ze své provozovny ze dne 18. 7. 2019 v určitém časovém rozpětí, v němž v dané provozně došlo ke krádeži mobilního telefonu ve frontě čekající zákaznice. Policejnímu orgánu byly tři dny po obdržení výzvy doručeny 3 ks DVD, na nichž měl být vypálen kamerový záznam za požadované období.
Policejní orgán však zjistil, že jedno DVD je prázdné, druhé nelze spustit a třetí obsahuje pouze čtyřminutový záznam. Dne 31. 7. 2019 tak policejní orgán stěžovatelku opětovně vyzval k zajištění a vydání kamerového záznamu, přičemž žádost zdůvodnil nedostatečností zaslaných záznamů. Následně, dne 24. 8. 2019, byla stěžovatelka výzvou k opětovnému zajištění a vydání kamerového záznamu - urgencí upozorněna, že policejní orgán neobdržel od stěžovatelky žádnou odpověď na předchozí výzvy, a byla opětovně vyzvána k zaslání požadovaných záznamů do pěti pracovních dnů, příp. informování policejního orgánu, pokud by kamerový záznam již neměla k dispozici.
Zároveň byla poučena o možných následcích nevyhovění výzvě podle § 66 odst. 1 trestního řádu, tedy možnému potrestání pořádkovou pokutou do 50 000 Kč.
3. Policie České republiky napadeným usnesením dne 12. 9. 2019 stěžovatelce uložila pořádkovou pokutu ve výši 3 000 Kč. Uložení pokuty podle § 66 odst. 1 trestního řádu bylo zdůvodněno tím, že stěžovatelka neodpověděla na výzvu policejního orgánu na vydání kamerového záznamu, i když byla řádně vyzvána, poučena a výzvu (včetně urgence) si prokazatelně převzala.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením dne 18. 10. 2019 zamítl stížnost, kterou stěžovatelka podala proti napadenému usnesení Policie České republiky. Soud shledal, že stížnost není důvodná, neboť "v § 66 odst. 1 trestního řádu se říká, že ten, kdo neuposlechne výzvy nebo příkazu, může mu být uložena pořádková pokuta. Každý musí poslechnout výzvu orgánů činných v trestním řízení a vyhovět jejich výzvě, je-li o to požádán. Je proto naprosto nepřípadné, že stěžovatel argumentuje tím, že výzvě vyhověl. Pokud vyhoví tak, že zašle pro policii a její vyšetřování naprosto nedostatečný materiál, nemůže se domnívat, že svoji povinnost vůči orgánům činným v trestním řízení splnil. Pořádková pokuta, která byla uložena, je v podstatě jen velmi mírná a výchovná, rozhodně se nedá hovořit o nepřiměřenosti."
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti označuje uložení pořádkové pokuty za nezákonné a nedůvodné. Má za to, že vyhověla žádosti policejního orgánu o poskytnutí kamerového záznamu, když policejnímu orgánu v reakci na první výzvu zaslala 3 ks DVD. V době druhé výzvy pak již kvůli přemazání kamerového záznamu z důvodu ochrany osobních údajů neměla záznam k dispozici, a nemohla jej tak policejnímu orgánu zaslat. Informaci o neexistenci (přemazání) záznamu navíc sdělila policistovi z místního policejního oddělení, a to při jeho osobní návštěvě předmětné provozovny.
Stěžovatelka argumentovala, že tento osobní způsob vyřizování žádostí je mezi ní a policejním orgánem zaužívaný a standardní. Policista však - pokud je stěžovatelce známo - o této návštěvě nepořídil žádný záznam. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nejednala úmyslně, není ani naplněn obligatorní předpoklad pro uložení pořádkové pokuty. Napadená rozhodnutí jsou - v rozporu s právem na spravedlivý proces - nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodněná, nezohledňují skutečný stav věci a nevypořádávají se se stěžovatelčinou argumentací.
Uložením pořádkové pokuty v případě stěžovatelky dotčené orgány nerespektovaly účel pořádkové pokuty, její fakultativní a subsidiární povahu, a jednaly tak v rozporu se zásadou proporcionality.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01
ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93
ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejího případu. Stěžovatelka byla policejním orgánem vyzvána řádně a výzvy si převzala, což ani nikterak nerozporuje. Ke splnění povinnosti uposlechnout výzvu byla navíc policejním orgánem vyzvána opakovaně, přičemž byla zároveň požádána, aby v případě, kdy by již neměla kamerový záznam k dispozici, toto dala v reakci na výzvu policejnímu orgánu na vědomí.
Stěžovatelka tak však neučinila, i když byla poučena o možných následcích neuposlechnutí. Uložení pořádkové pokuty za daných okolností není překvapivé ani svévolné, je dostatečně odůvodněné a vychází z aplikace podústavního práva a argumentace, která není nijak excesivní. Stejně tak usnesení obvodního soudu vychází z aplikace podústavního práva, přičemž se nejedná o zmatečné ani nevykonatelné rozhodnutí, neboť je náležitě odůvodněné a reaguje na námitky stěžovatelky. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
10. V projednávané věci se navíc jedná vesměs o tzv. bagatelní věc, která zpravidla pro svůj význam není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. K přezkumu z ústavněprávního hlediska lze totiž v případě tzv. bagatelních sporů přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1584/17
ze dne 9. 8. 2017; usnesení
sp. zn. III. ÚS 602/05
ze dne 18. 1. 2006; usnesení
sp. zn. III. ÚS 405/04
ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421); usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01
ze dne 29. 4. 2002]. Ústavní soud však v posuzované věci, jak již bylo výše uvedeno, neshledal postup orgánů veřejné moci svévolný ani nijak excesivní, přičemž se v řízení zároveň nejedná ani o otázku zcela principiálního významu.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu