Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Sadila, zastoupeného Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem, se sídlem Solná 1472/5, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2013 č. j. 19 C 271/2013-18, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel úvodem sdělil, že si je vědom, že podává ústavní stížnost v bagatelní věci, nicméně považuje za nutné odkázat na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 4229/12
, ve kterém Ústavní soud uvedl, že "otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze v případech extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení."
K takovémuto extrémnímu vykročení dle stěžovatelova názoru ve věci došlo, a to především v případě výroku o nákladech řízení, když žalobci České kanceláři pojistitelů byla přiznána odměna za právní zastupování (externím) právním zástupcem - advokátem. Stěžovatel je přesvědčen, že na věc dopadá nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3344/12
ve věci České televize, která se při vymáhání televizních poplatků v minulosti nechávala zastupovat advokátem a jednotlivým žalovaným účtovala náklady právního zastoupení, mnohdy převyšující vymáhanou částku, kdy Ústavní soud shledal, že ačkoli Česká televize není součástí státní moci, má specifické postavení a disponuje vlastními zaměstnanci, kteří musí být schopni jejím jménem a na její odpovědnost správu a výběr poplatků, a to včetně soudního vymáhání, spravovat a zajišťovat sami.
Pokud jde o výrok I., stěžovatel sice nerozporuje, že neměl ke svému osobnímu vozidlu Chrysler 2,5 v období od 30. 4. 2011 do 5. 6. 2011 sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, nicméně soud pominul, že žalobce stěžovateli původně sdělil, že úhradu zákonného příspěvku nepojištěných podle § 24c zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, nebude požadovat. K tomu měl soud přihlédnout, jakkoliv stěžovatel připouští, že k výsledku řízení mohl přispět i tím, že soudu nezaslal žádné bližší písemné vyjádření, ani se nedostavil na ústní jednání, neboť to nepovažoval za potřebné.
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a ústavněprávní zásada rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí ve výrocích I. a III. zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplacení 2.590 Kč a náhrady nákladů řízení 3.546 Kč.
S ohledem na výši těchto částek je Ústavní soud nucen připomenout, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10.000 Kč se jedná o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých zcela extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena. Ústavní soud tak např. ve svém usnesení
sp. zn. III. ÚS 530/03
dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1.940,- Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky."
Obdobně ve věci zn.
I. ÚS 2599/09
Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Obdobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 3119/09
,
I. ÚS 2763/11
,
II. ÚS 508/12
,
I. ÚS 4071/12
či
.
Ústavní soud má za to, že stěžovatelova věc je bagatelního charakteru a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatelův odkaz nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 4229/12
je nepřípadný, neboť tehdejší případ se týkal sice otázky nákladů řízení, ovšem ve výši cca 30 tisíc Kč, a tedy o věc bagatelní se vůbec nejednalo. Za přiléhavý Ústavní soud nepovažuje ani poukaz na nález
sp. zn. I. ÚS 3344/12
ve věci České televize. Z dřívější rozhodovací činnosti Ústavního soudu je zřejmé, že Ústavní soud nepovažuje Českou kancelář pojistitelů za subjekt, který by z hlediska přiznávání nákladů řadil ve výše naznačeném směru do stejné skupiny subjektů jako Českou televizi (srovnej usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2309/13
), a za povšimnutí stojí i to, že ve věci České televize se jednalo o otázku nákladů řízení mnohonásobně překračujících výši v něm vymáhané částky, což není případ stěžovatelův. Pokud jde o samotný nárok žalobce vůči stěžovateli na úhradu příspěvku podle § 24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, stěží může být řeč o nějakém extrémním pochybení vyžadujícím intervenci Ústavního soudu za situace, kdy stěžovatel ani nerozporuje, že neplnil za své osobní vozidlo svoji povinnost pojištění odpovědnosti dle citovaného zákona, a že se tedy jednalo o nárok ve své podstatě oprávněný.
Závěrem lze k celému případu poznamenat, že stěžovatel ke své věci jako bagatelní v řízení před okresním soudem zjevně sám přistupoval, když, jak uvádí, nepovažoval za potřebné okresnímu soudu zaslat žádné bližší písemné vyjádření, ani se dostavit na ústní jednání. Je to však právě proces před obecnými soudy, ve kterém má žalovaný hájit svá práva a uplatňovat své námitky. Smyslem institutu ústavní stížnosti není poskytnout straně sporu příležitost ke zhojení dřívějšího vlastního laxního přístupu k řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík
předseda senátu