Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Ing. et Ing. Markem Studničkou, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2025 č. j. 8 To 363/2025-81 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. července 2025 č. j. 3 PP 26/2025-71, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") byla podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudky Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 7. 2023 sp. zn. 18 T 98/2023 (v trvání dvanácti měsíců, který již vykonal dne 14. 2. 2025), ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 18 T 143/2023 (v trvání dvanácti měsíců, který v současné době vykonává a měl by vykonávat do 14. 2. 2026) a ze dne 11. 10. 2024 sp. zn. 18 T 56/2024 (v trvání jednoho měsíce, který by měl vykonat následně).
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Ve shodě s okresním soudem považoval za splněnou první i druhou podmínku podmíněného propuštění, avšak neshledal splnění požadavku pozitivní prognózy budoucího chování stěžovatele. Zdůraznil, že stěžovatel má prokazatelně zjevný problém s respektováním soudních rozhodnutí a odmítá se podrobovat příslušným testům na přítomnost návykových látek, proto nelze očekávat, že by začal respektovat daná rozhodnutí a vedl řádný život i v budoucnu, neboť u něj absentuje náhled svědčící o jeho skutečné vnitřní proměně osobnosti. II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení předložil písemnou nabídku převzetí záruky za dovršení nápravy od svého zaměstnavatele M. B., který se zavázal poskytnout mu zaměstnání, dohled i morální podporu, avšak rozhodující soudy posouzení nabídnuté záruky pominuly. Má za to, že klíčovým argumentem pro zamítnutí jeho žádosti byla jeho trestní minulost a jeho dřívější odmítnutí testů na návykové látky. K tomu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž minulost odsouzeného nemůže být jediným a absolutním důvodem pro zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Zdůrazňuje, že ve výkonu trestu prokázal polepšení a že zamítnutí žádosti postavené výhradně na skutcích, za které byl již odsouzen, představuje nepřípustné dvojí přičítání téhož. Dodává, že soudy bagatelizovaly i jeho zdravotní stav, který objektivně snižuje riziko páchání typové trestné činnosti. Závěrem žádá o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve výši 13 340 Kč.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích okresního soudu a krajského soudu žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Okresní soud původně usnesením ze dne 28. 4. 2025 č. j. 3 PP 26/2025-36 vyhověl žádosti stěžovatele a podle § 88 odstavec 1 písmeno a) trestního zákoníku jej podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody se stanovením zkušební doby podmíněného propuštění v délce tří let. Současně nad stěžovatelem vyslovil dohled probační a mediační služby a uložil mu, aby se ve zkušební době podmíněného popuštění zdržel požívání jiných návykových látek.
Ke stížnosti příslušného státního zástupce krajský soud usnesením ze dne 19. 6. 2025 sp. zn. 8 To 214/2025 usnesení okresního soudu zrušil a uložil tomuto soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Poukázal přitom na to, že bude třeba doplnit dokazování připojením předchozích spisů za účelem zjištění, zda u stěžovatele je naplněna třetí zákonná podmínka podmíněného propuštění, tj. předpoklad vedení řádného života v budoucnu.
9. Okresní soud doplnil ve věci dokazování a shledal, že stěžovatel má problém s respektováním soudních rozhodnutí, a to zejména co se týká trestné činnosti v dopravě (opakovaně řídil motorová vozidla v době, kdy měl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel), rovněž opakovaně odmítl podrobit se příslušným testům na přítomnost návykových látek, a navíc má sklony k páchání drogové trestné činnosti, a to včetně poskytování pervitinu jiným osobám. Na základě uvedených skutečností okresní soud dovodil, že nerespektoval-li stěžovatel předchozí soudní rozhodnutí, nelze u něj očekávat, že by vedl řádný život v budoucnu.
10. Krajský soud se s názorem okresního soudu ztotožnil a shodně uzavřel, že u stěžovatele prokazatelně absentuje náhled svědčící o jeho skutečné vnitřní proměně osobnosti. Dodal, že ani okolnosti, že jeho zdravotní stav je nepříznivý, že má rodinu, má kde bydlet a pracovat, nemohou bez dalšího přispět k tomu, aby změnil svůj postoj k potřebě respektovat soudní rozhodnutí a podrobovat se příslušným testům na přítomnost návykových látek. Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatele, že rozhodující soudy pominuly posouzení nabídnutých záruk, a to včetně nabídky převzetí záruky za dovršení jeho nápravy od M. B. (byť výslovně daná nabídka v rozhodnutích uvedena není, ani by nemohla vést k jiným závěrům, než soudy učinily).
11. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16
, usnesení ze dne 14. 9. 2021
sp. zn. IV. ÚS 1925/21
). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15
, ze dne 26. 4. 2016
sp. zn. IV. ÚS 300/16
aj.). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18
), k čemuž však v dané věci nedošlo. Rozhodující soudy dospěly k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil kritéria pro získání nové důvěry. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu. Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného.
Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 5.
4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15
či již shora citované usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1925/21
). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se ve svých nejpodstatnějších závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchyluje.
12. Okresní soud i krajský soud dospěly po posouzení věci k závěru, že u stěžovatele není zajištěna podmínka budoucího řádného života, což je věcí jejich uvážení, při kterém shledaly, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody neodstranil charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání trestné činnosti. Shodly se v tom, že ze slušného chování stěžovatele ve výkonu trestu nelze dovozovat, že na svobodě nemůže dojít opětovně k jeho závadnému chování. Zohlednily všechna pozitivní i negativní kritéria, která se následně pokusily vyvážit při stanovení prognózy stěžovatelova budoucího života. Jejich úvahy nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii pracují podle jejich ustáleného pojetí v judikatuře. Ústavní soud neshledal, že by postupem rozhodujících soudů došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.
13. K namítanému porušení zásady ne bis in idem Ústavní soud dodává, že posouzení dosažení účelu trestu, jak již bylo shora zmíněno, je úkolem obecného soudu. Je-li o něm subjektivně přesvědčen stěžovatel, nejde nutně o objektivní zjištění. Jestliže soudy nezjistily v projednávaném případě při splnění zákonem stanovených podmínek (čl. 36 odst. 1 Listiny) naplnění všech požadavků pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele, nelze jen nespokojenost stěžovatele považovat za porušení jeho základních práv a svobod.
Obecný soud se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat tím, zda byly naplněny veškeré požadavky, aniž by aplikoval nějaký automatický algoritmus, podle kterého by naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k rozhodnutí o propuštění. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je dobrodiním, které není -nemůže být - automatické. Zásada ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny) proto nemůže být narušena, považuje-li soud v konkrétním případě za účelné ponechat odsouzeného (stěžovatele) ve výkonu trestu odnětí svobody, a to případně i po celou dobu uloženého trestu (srov. usnesení ze dne 11.
8. 2020 sp. zn. I. ÚS 1935/20
).
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu