Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Bergmanové, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 2097/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j. 30 Cdo 550/2016-255, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, č. j. 24 Co 107/2015-209, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 8. 2014, č. j. 11 C 22/2012-161, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jako prodávající dne 30. 5. 2002 uzavřela s Robertem Kamenickým jako kupujícím (dále jen "žalovaný") kupní smlouvu ohledně prodeje pozemku par. č. A6, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součásti je stavba č. p. A1, a pozemku par. č. A2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. A3 a pozemková parcela č. A4, ostatní plocha, vše v k. ú. Česky Brod, zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, LV č. A5. Kupní cena za dané nemovitosti byla sjednána tím způsobem, že se žalovaný zavázal převzít část nesplaceného úvěru stěžovatelky u Českomoravské hypoteční banky, a. s. Stěžovatelka je přesvědčena, že uvedená kupní smlouva je absolutně neplatná z důvodu závažného porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť se jedná o smlouvu lichevního charakteru, když žalovaný zneužil nepříznivé situace stěžovatelky, ve které se v době uzavření kupní smlouvy nacházela, a sjednal se stěžovatelkou zřejmě nevýhodnou koupi jejích nemovitostí. Stěžovatelka namítá, že soudy zcela rezignovaly na svou povinnost řádně se zabývat všemi podstatnými okolnostmi právního vztahu mezi stěžovatelkou a žalovaným, což mělo za následek, že jimi učiněná interpretace právního jednání stěžovatelky i žalovaného je v extrémním rozporu se zjištěními, která vyšla v daném řízení najevo. Soudy zejména nezohlednily skutečnost, že kupní smlouva byla uzavřena v souvislosti s platební insolvencí stěžovatelky, a soustředily se pouze na skutečnost, že stěžovatelka byla podnikatelkou. Taková interpretace je však přepjatě formalistická a neodpovídá interpretačním standardům, kterými jsou soudní orgány při výkladu právního jednání vázány. Stěžovatelka k tomu dále uvádí, že soudy zcela nesprávně zaměnily důsledek její nepříznivé finanční situace, kterým bylo její enormní zadlužení z důvodu neúspěšného podnikání, s nepodnikatelskou povahou jednání stěžovatelky s žalovaným, na základě kterého uzavřela kupní smlouvu. K tomu stěžovatelka dodává, že příčina tísně, kterou byla předluženost stěžovatelky, není v dané věci zcela vůbec rozhodná. Rozhodnou je totiž ta okolnost, zda žalovaný o tísni stěžovatelky věděl, a zda ji ve svůj prospěch zneužil. S touto otázkou se soudy řádně nevypořádaly, respektive nevzaly v úvahu všechny rozhodné okolnosti, čímž založily nezákonnost jejich rozhodnutí a porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 11 C 22/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, č. j. 11 C 22/2012-161, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí, a to domu č. p. A1 postaveného na st. parc. č. A6, domu č. p. A3 postaveného na st. parc. č. A2, stavební parcely č. A6, stavební parcely č. A2 a pozemkové parcely č. A4, vše v k. ú. Český Brod zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín na LV číslo 3153. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2015, č. j. 24 Co 107/2015-209 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Kolíně nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Ústavní soud v nyní projednávané věci především zohlednil, že stěžovatelka shora předestřené námitky uplatnila již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
7. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva, kterou mezi sebou účastníci uzavřeli dne 30. 5. 2002, neměla charakter smlouvy lichevní, neboť nelze uzavřít, že by žalovaný znal podrobně a přesně finanční situaci stěžovatelky, a že by kupní smlouvu uzavřel zneužívaje její tísně. Soud dále neshledal tíseň v důsledku rozvodového řízení, neboť rozvod manželství stěžovatelky proběhl nesporným způsobem v roce 2001 spolu s majetkovým vypořádáním společného jmění dohodou. Taktéž tvrzené zdravotní důvody, respektive psychiatrická léčba stěžovatelky, která probíhala v období let 2006 až 2009, nemohly vyvolat stav její tísně v době uzavírání smlouvy v roce 2002. Soud prvního stupně taktéž přihlížel k tomu, že stěžovatelka převedla na žalovaného jen část nemovitostí, když stavba spolu s pozemky na parc. č. B1, B2 a B3 v Českém Brodě zůstaly v jejím vlastnictví, což nesvědčí o její intenzivní ekonomické tísni. Soud prvního stupně proto uzavřel, že stěžovatelka uzavřela smlouvu podle své svobodné vůle, jako dlouholetá podnikatelka znala obchodní a úvěrové vztahy a nic nesvědčí o tom, že by jednala v rozrušení nebo rozumové slabosti. Nic takového ostatně stěžovatelka nenamítala ani v konkursním řízení, námitku neplatnosti převodu vznesl až správce konkursní podstaty, který však po narovnání sporných nároků vyplývajících z postoupení vzal zpět odstoupení od smlouvy a následně vyřadil nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty. Také proti tomuto postupu stěžovatelka nevznesla žádné námitky. Soud měl tedy za to, že odstoupení od smlouvy pozbylo účinků a žalovaný je nadále vlastníkem předmětných nemovitostí. S těmito závěry se ztotožnil Krajský soud v Praze, který zdůraznil, že stěžovatelka jako dlouholetá podnikatelka rozhodně nebyla nezkušená nebo rozumově slabá a nebyla ani ve stavu rozrušení z rozvodového řízení, které proběhlo v roce 2001, přičemž v období, kdy uzavírala smlouvu dne 30. 5. 2002, byla již znovu vdaná.
8. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Odvolací soud se v odůvodnění svého napadeného rozsudku zabýval důkladně podstatou lichevních smluv, jak ji vymezuje judikatura Nejvyššího soudu a vysvětlil stěžovatelce, že konkrétní okolnosti jejího posuzovaného případu nelze za stav lichvy považovat. Odvolací soud se také podrobně zabýval poměrem mezi poskytnutým plněním a hodnotou vzájemného plnění z předmětné kupní smlouvy.
Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že obsahem kupní smlouvy byla dohoda o kupní ceně, ze které je zřejmé, že se účastníci dohodli na tom, že žalovaný převezme hypoteční úvěr a závazek z tohoto hypotečního úvěru ve výši ke dni uzavření smlouvy, a výše tohoto závazku bude představovat kupní cenu za nemovitosti, které byly předmětem této smlouvy. Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že součástí vyčíslené kupní ceny nebyly úroky z úvěru, které musel žalovaný po převzetí závazku z hypotečního úvěru zaplatit ve výši cca 1 200 000 Kč, navíc musel zaplatit část kupní ceny jednorázově ve výši 3 547 000 Kč do 2 měsíců od uzavření smlouvy.
Odvolací soud také poukázal na skutečnost, že znalecký posudek Ing. Pavlovského byl vyhotovován pro účely daňového řízení a stanovil tedy cenu vyhláškovou. Znalecký posudek, který byl vyhotovován v rámci konkursního řízení, sice stanovil cenu tržní, nereflektuje však skutečnost, že nemovitosti v době převodu (ke dni 30. 5. 2002) byly zatíženy hypotečním úvěrem, tedy jejich likvidita a cena v rámci jejich tržní ceny byla podstatně nižší než cena nezatížené nemovitosti v místě a čase, tak jak ji stanoví znalecký posudek zpracovaný v rámci konkursního řízení.
Při posuzování kupní ceny je pak třeba vidět v souvislostech i skutečnost, že stěžovatelka v té době řešila svou obtížnou obchodní situaci a bylo nutno ji vyřešit rychle, neboť se jí nedařilo splácet hypoteční úvěr. Odvolací soud vzal dále v úvahu, že žalovaný, doplatil do konkursní podstaty částku 1 000 000 Kč po dohodě s konkursním správcem, a tím se, uvažováno v celkových souvislostech, zvýšila cena, kterou vynaložil na pořízení předmětných nemovitostí, na cca částku 9 237 000 Kč. Poměřeno těmito okolnostmi a souvislostmi uzavřené smlouvy, odvolací soud neshledal hrubý nepoměr, tak jak jej má na mysli dopadající judikatura, mezi cenou kupní a mezi cenou v místě a čase obvyklou, dohodnutou účastníky za prodej nemovitostí.
9. Z výše uvedeného je zjevné, že v rozporu s tvrzením stěžovatelky se soudy vypořádaly jak s otázkou tísně, tedy nepříznivé situace stěžovatelky, tak skutečností, že důvodem uzavření kupní smlouvy byla neschopnost stěžovatelky splatit úvěr vůči bance. V této souvislosti se soudy důkladně zabývaly i otázkou výše kupní ceny. Stěžovatelka staví svou argumentaci na kritice posuzování jednání účastníků smlouvy ze strany soudů, kdy bylo přihlédnuto k tomu, že stěžovatelka je či byla podnikatelkou. Takovému postupu však nelze ničeho vytknout. Soudy při posuzování charakteru předmětné smlouvy přihlížely ke všem aspektům věci (ostatně právě toho se stěžovatelka domáhá), přičemž jednou z okolností je skutečnost, že stěžovatelka byla podnikatelkou, která v rámci obchodních vztahů odebírala zboží od společnosti KBH Velkoobchod s. r. o., v níž byl žalovaný společníkem a jednatelem. Je přitom správné, že soud při posuzování možné tísně hodnotí účastníka smlouvy i z toho pohledu, zda se orientuje v obchodních a úvěrových vztazích, a to bez ohledu na to, zda je samotné jednání účastníků smlouvy podnikatelského charakteru či nikoliv.
10. Ústavní soud opakuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Lze konstatovat, že soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 Ústavy České republiky) právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu