Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků Kunratice čp. 1237, 1238, 1239, 1240, sídlem K Václavce 1238/4, Praha 4 - Kunratice, zastoupeného JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. srpna 2018 č. j. 18 C 64/2018-68, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení a JUDr. Vladimíra Věříše a Jiřiny Kalinovské, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatel se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku ve výši 4 613,10 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nedoplatků vyúčtování služeb spojených s jednotkou označenou jako "GS X - garáž" za roky 2014 a 2015.
4. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem obvodního soudu ze dne 30. 8. 2018 č. j. 18 C 64/2018-68 tak, že žaloba byla zamítnuta (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016 č. j. 54 Co 364/2016-302, v němž byla řešena obdobná problematika, tedy otázka spoluvlastnického podílu na nebytové jednotce - velkoprostorové garáži. Uvedl, že důsledkem skutečnosti, že předmětná jednotka - velkoprostorová garáž, ideální spoluvlastnický podíl k níž ve výši 312/17914 mají vedlejší účastníci ve svém společném jmění, což je opravňuje k využívání garážového stání, označeného jako "GS X - garáž", tvoří jeden celek a je jedinou jednotkou vymezenou podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, je, že všichni spoluvlastníci této jednotky představují ve svém souhrnu jednu jedinou osobu.
Z této skutečnosti pak dle soudu plyne jejich aktivní a pasivní solidarita, což znamená, že věřitel je oprávněn požadovat celé plnění za celou tuto jednotku po kterémkoliv ze spoluvlastníků, a to bez ohledu na výši jeho podílu ve vzájemném vnitřním vztahu. Obvodní soud dále vyjádřil přesvědčení, že žalobě nelze vyhovět rovněž z důvodu, že předmětná vyúčtování za služby za roky 2014 a 2015 jsou chybná, neboť jsou v rozporu s čl. IX. odst. 2 písm. a) Stanov stěžovatele. To proto, že ke změně Stanov dle názoru soudu nemohlo dojít přijetím rozhodnutí shromáždění vlastníků ze dne 26.
9. 2005, jak stěžovatel tvrdil, neboť toto rozhodnutí nebylo dle názoru soudu platně přijato Stanovami požadovanou většinou vlastníků.
6. Obvodnímu soudu stěžovatel dále vytkl, že v návaznosti na své právní posouzení rozhodnutí shromáždění vlastníků ze dne 26. 9. 2005 coby neplatného žalobu v celém rozsahu zamítl, aniž by se zabýval možností vedlejší účastníky zavázat k povinnosti zaplatit pouze část žalovaného peněžitého plnění, když by takovým rozhodnutím nepřekročil meze nároku vymezeného žalobou.
7. Konečně pak stěžovatel obvodnímu soudu vytkl také to, že na daný případ aplikoval příslušné právní předpisy ryze formalisticky, když odhlédl od reálných společenských vztahů mezi spoluvlastníky jednotky a společenstvím vlastníků jednotek, čímž se dopustil odepření spravedlnosti.
10. Ústavní soud je nucen konstatovat, že nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 4 613,10 Kč, kterou je ovšem třeba ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01 ,
IV. ÚS 248/01 ,
IV. ÚS 8/01 ,
III. ÚS 405/04 ,
III. ÚS 602/05 ,
III. ÚS 748/07 aj., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele.
11. Je tomu tak proto, že řízení o ústavní stížnosti by v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí [srov. § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")] přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
12. Skutečnost, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto v bagatelní věci, pak sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Výjimkou jsou pouze situace, kdy posuzovaný případ provázejí takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). To však stěžovatel neučinil, když vznik žádné zásadní újmy v souvislosti s napadeným rozhodnutím obvodního soudu ani netvrdil.
13. Ústavní soud přitom neshledal, že by napadený rozsudek obvodního soudu a řízení jemu předcházející představovaly extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Ústavní soud má rovněž za to, že napadené rozhodnutí obsahuje odůvodnění (§ 157 občanského soudního řádu), které nevykazuje žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Nejde o případ, kdy by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, proč obvodní soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku.
Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku s právním názorem obvodního soudu týkajícím se výkladu příslušných zákonných ustanovení upravujících otázku pasivní solidarity dlužníků, jakož i s právním posouzením rozhodnutí shromáždění vlastníků stěžovatele ze dne 26. 9. 2005 jako neplatného právního jednání. Tyto námitky však nejsou z hlediska posouzení důvodnosti ústavní stížnosti relevantní, neboť postrádají ústavněprávní přesah a stěžovatel jimi staví Ústavní soud do pozice soudu odvolacího, která mu však nepřísluší.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu