Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Stanislava Navrátila, soudního exekutora Exekutorského úřadu Pardubice, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 592, zastoupeného JUDr. Vladislavem Kusalou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova tř. 1105/36, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. května 2006, č. j. 17 Co 155/2006-44, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tímto rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové potvrdil usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. ledna 2006, č. j. 0 Nc 4440/2003-28, v napadeném výroku o nákladech exekuce. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, když neaplikoval ve smyslu § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") § 271 občanského soudního řádu (dále jen "o.
s. ř."), nýbrž využil speciálního ustanovení exekučního řádu. Soud prvního stupně nepochybil ani v tom, že neshledal podmínky pro výjimečnou aplikaci § 89 exekučního řádu a rozhodl ve shodě se zásadou vyjádřenou v § 87 odst. 3 exekučního řádu, tedy že náklady exekuce hradí exekutorovi povinný. Odvolací soud zdůraznil, že § 89 exekučního řádu lze využívat pouze tam, kde příčinou zastavení exekuce je nějaké vytýkatelné chování oprávněného. Typicky půjde o případy, kdy oprávněný nebyl dostatečně opatrný či pečlivý při podávání návrhu na nařízení exekuce či při jejím následném provádění, anebo navrhl-li oprávněný zastavení exekuce bez náležitého důvodu.
Ve všech ostatních případech je naopak na místě zavázat povinností náhrady nákladů exekuce povinného. Je to totiž právě povinný, kvůli komu se exekuce vedla a náklady vznikly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 1 (svoboda a rovnost v právech), čl. 9 odst. 1 (zákaz nucených prací nebo služeb), čl. 11 odst. 1 a odst. 4 (ochrana vlastnictví a zákaz vyvlastnění) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Za zásadní považuje skutečnost, že v případě, kdy dochází k zastavení exekuce pro nedostatek majetku, musí nést soudní exekutor fakticky náklady exekuce. Stěžovatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro aplikaci § 89 exekučního řádu, protože majetkové poměry účastníků pro rozhodování o nákladech exekuce nejsou významné, přičemž ve všech případech s výjimkou vytýkatelného chování oprávněného je nutné zavázat povinností náhrady nákladů exekuce povinného.
Vzhledem k uvedenému by se z tohoto tvrzení soudu dalo dovodit, že zavinění za zastavení exekuce lze přičíst soudnímu exekutorovi. Takový závěr je však nepravdivý, neboť soudní exekutor zastavení exekuce nezavinil, když naopak řádně vedl exekuci a vyčerpal zákonné prostředky k tomu, aby oprávněnému pohledávku vymohl. Neústavnost napadeného rozhodnutí, jakož i usnesení soudu prvního stupně spatřuje stěžovatel především v jejich rozporu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Zdůraznil, že exekutor je povinen provést nařízenou exekuci bez ohledu na svou vůli.
Protože je mu tato povinnost uložena zákonem a veškerou činnost provádí v důsledku rozhodnutí soudu fakticky bez odměny a úhrady vynaložených nákladů, je tak podroben nucené práci (službě). Postavení exekutora je zcela výjimečné a není postavením zcela běžného podnikatele, jak stěžovatel zaznamenal v judikatuře, neboť podnikatelé provozují svou činnost s vybranými subjekty na základě smluvní volnosti, kdežto soudní exekutor smluvní volnost nemá. Navíc musí exekutor ze svého vlastního majetku hradit i hotové výdaje exekuce, které mu nebudou uhrazeny, čímž je prolomena ochrana jeho vlastnického práva, neboť majetek je mu v důsledku uložené povinnosti zmenšován a zároveň se jedná o skryté vyvlastňování majetku exekutora a to bez zákonné opory a bez náhrady.
V prvé řadě je třeba uvést, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, zaujal Ústavní soud jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře (viz stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 290/05
a
II. ÚS 372/04
) v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného, nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V nyní posuzované věci, která je obdobná věci řešené v citovaném stanovisku, odkazuje proto Ústavní soud na závěry v něm obsažené. Zdůrazňuje přitom, že právní závěry odvolacího soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce a tedy že nelze automaticky, resp. podle § 89 exekučního řádu předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jsou zcela v souladu s požadavky ústavnosti.
Námitka stěžovatele, že je podroben nuceným pracím ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny nemá v dané souvislosti relevanci. Stěžovatel se rozhodl vykonávat činnost exekutora dobrovolně, bez nějakého donucení. Skutečnost, že s uvedenou činností jsou spojeny zákonem stanovené povinnosti, případně i určitá rizika, vyvažují výhody související s touto profesí (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii). Není-li stěžovatel srozuměn s riziky vyplývajícími z profese exekutora, může kdykoliv přestat tuto činnost vykonávat. Z uvedených skutečností nelze dovozovat porušení zákazu nucených prací.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 27. září 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu