Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupené Mgr. Michalem Noskem, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku III. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2010 č. j. 55 C 283/2009-34 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010 č. j. 56 Co 287/2010-51, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 12. 2010 a na základě výzvy kvalifikovaně doplněnou dne 4. 4. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými jí nebyl pro další fázi řízení ustanoven zástupce z řad advokátů. Stěžovatelka má za to, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její ústavní práva v rozsahu čl. 1 odst. 1, čl. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 3 odst. 1, odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V první části ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh řízení o jejím návrhu na obnovu řízení a navazující žalobě pro zmatečnost. Poté vyslovuje názor, že napadenými rozhodnutími soudy zásadním způsobem zasáhly do jejího procesního postavení jako žalobkyně v uvedeném sporu. Odkazuje na jednu ze stěžejních zásad civilního práva procesního upravenou v § 18 o. s. ř. (rovné postavení účastníků řízení), která se projevuje i v právu na právní pomoc v řízení před soudem, přičemž cituje z komentáře k § 18 o.
s. ř. Má za to, že soudy rozhodly v přímém rozporu s výkladovými pravidly uvedené zásady. Dále upozorňuje, že o nedostatku plné moci k zastupování v řízení pro JUDr. J. bylo rozhodováno v jiném sporu, a dodává, že není pravdou tvrzení krajského soudu obsažené v napadeném usnesení, že neuvedla důvod zmatečnosti ve smyslu § 229 o. s. ř., neboť uvedla důvod, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci. Stěžovatelka konečně s ohledem na své osobní poměry navrhla, aby Ústavní soud rozhod, že náklady řízení před Ústavním soudem ponese stát.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelce bylo v řízení o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 17/2009-126 ze dne 15. 6. 2009 přiznáno osvobození od soudních poplatků a současně jí byl k ochraně jejích zájmů ustanoven zástupce JUDr. S. B., advokát v O. Napadeným usnesením Okresní soud v Ostravě k žádosti uvedeného zástupce jej z ustanovení zprostil (výrok I.), nestanovil mu odměnu za zastoupení (výrok II.) a výrokem III. rozhodl, že se stěžovatelce nový zástupce z řad advokátů neustanovuje.
S odkazem na provedenou lustraci, dle níž je stěžovatelka evidována jako účastnice řízení u okresního soudu v 70 věcech, přičemž jen v roce 2009 podala 6 žalob pro zmatečnost, a s poukazem na konkrétní okolnosti, svědčící o jejích kverulačních aktivitách, dospěl k závěru, že k ochraně takových zájmů není třeba ustanovovat zástupce z řad advokátů. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku III. potvrdil, neboť rovněž shledal, že ze strany stěžovatelky jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o porušení zásady rovnosti účastníků řízení a zásahu do základního práva na právní pomoc v řízení před soudy, zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny (které je součástí širšího pojetí práva na spravedlivý proces zakotveného v hlavě páté Listiny a souvisí s právem na přístup k soudu).
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nezaručují právo na bezplatné právní zastoupení advokátem v občanskoprávních sporech. Takové právo však v jednotlivých případech, zejména je-li účastník nemajetný (jak tomu bylo v případě stěžovatelky), může vyplývat z práva na přístup k soudu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1184/10 ze dne 21. 6. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se k právu na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny vyslovil např. v usnesení ze dne 17. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 296/1997 , kde mj. uvedl, že povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc je dostatečně zabezpečena zákonem stanoveným způsobem, byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.).
V projednávané věci je tímto zákonem občanský soudní řád, konkrétně jeho ustanovení § 30, podle něhož obecné soudy při zvažování podmínek pro ustanovení zástupce stěžovatelce pro další stádium řízení o podané žalobě pro zmatečnost postupovaly. Uvedené ustanovení ve vazbě na ustanovení § 138 o. s. ř. však nelze vykládat natolik extenzivně, že by soudy byly povinny účastníkovi řízení ustanovit advokáta vždy, pokud to odůvodňují jeho majetkové poměry. Z ustanovení § 138 o. s. ř. totiž vyplývá, že je vždy třeba současně zjistit, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, tedy zda není již na základě v žalobě vzneseného požadavku zřejmé, že mu nemůže být vyhověno. Uvedené ustanovení má právě zabránit "zbytečnému" projednávání sporů, které na straně žadatele zjevně nemohou vést k úspěchu. Posouzení, zda se v tom kterém případě jedná či nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, však přísluší výhradně obecných soudům a nikoli Ústavnímu soudu.
Požadavkům ustanovení § 30 odst. 1 a § 138 o. s. ř. obecné soudy dostály, neboť se neopomněly zabývat konkrétními okolnostmi svědčícími o zjevně bezúspěšném uplatňování práva ze strany stěžovatelky cestou žaloby pro zmatečnost. V tomto směru lze odkázat především na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu (na které odvolací soud ve svém potvrzujícím usnesení odkázal) a v něm uvedené závěry, které soud vyvodil z obecného tvrzení stěžovatelky o možné podjatosti soudců Krajského soudu v Ostravě, což mělo být důvodem podání žaloby pro zmatečnost, včetně zjištění, že obdobnou námitku podjatosti vůči soudcům Krajského soudu v Ostravě stěžovatelka již vznesla dříve a Vrchní soud v Olomouci o ní rozhodl tak, že tito soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak konstatuje, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Sama skutečnost, že se stěžovatelka s jejich závěry neztotožňuje, nezakládá porušení ve stížnosti tvrzených ústavních práv.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatelky, aby náklady na její zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatil stát (viz ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2011
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu