Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jednota, spotřební družstvo, se sídlem Zemská 818, 415 01 Teplice, zastoupeného JUDr. Miloslavem Novákem, advokátem, se sídlem J. Suka 2504, 415 01 Teplice, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. října 2013 sp. zn. 127 C 131/2012, za účasti Okresního soudu v Teplicích jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předmětem žaloby vůči stěžovateli bylo zaplacení částky, která měla představovat smluvní pokutu za utržení montážní plomby za vodoměrem a nákladů spojených se šetřením neoprávněného odběru vody.
Stěžovatel namítá, že závěr obecného soudu není po stránce skutkových zjištění dostatečně podložen. Dle jeho přesvědčení předmětná plomba při výměně vodoměru dne 15. 9. 2009 nebyla na vodoměr vůbec nainstalována. Svědek, který podpořil tvrzení žalobkyně, je jejím zaměstnancem, a může tedy být na věci zainteresován. Podpis za stranu odběratele v montážním listu pak postrádá relevanci, neboť podepisující osobu se nepodařilo identifikovat. Stěžovatel prohlašuje, že u předmětné výměny (a ani při zjištění poškození) nebyl přítomen žádný jeho zástupce a ani žádná jiná nezúčastněná osoba.
Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 202/06 , dle kterého situace, kdy se na vznik škody usuzuje z poškození měřidla, klade zvýšené nároky na přesvědčivost důkazů prokazujících, že k poškození došlo ve sféře odpovědné osoby, respektive naopak z důkazů by muselo jednoznačně vyplynout vyloučení účasti na poškození měřidla ze strany osob jednajících za žalobce. Účtování nákladů spojených se šetřením neoprávněného odběru navíc dle stěžovatele ani nemá podklad v právní úpravě.
Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit částku 7.005 Kč a dále na náhradě nákladů řízení částky 1.000 Kč a 245 Kč.
S ohledem na to je Ústavní soud nucen připomenout, že v případě žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10.000 Kč se ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu jedná o případy tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých zcela extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena. Ústavní soud tak např. ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 530/03 dospěl k závěru, "že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci.
Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky co do částky 1.940,- Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky." Obdobně ve věci zn. I.
ÚS 2599/09
Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Obdobně lze odkázat také např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3119/09 ,
I. ÚS 2763/11 ,
II. ÚS 508/12 ,
I. ÚS 4071/12 či
.
Ústavní soud má za to, že stěžovatelova věc je bagatelního charakteru a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Jak je patrné již i z výše rekapitulovaného obsahu ústavní stížnosti, obecný soud vyšel z konkrétních v řízení provedených důkazů. Z odůvodnění jeho rozsudku je i dostatečně zřejmé, na základě jakých zákonných ustanovení věc posoudil. I stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 202/06 je nepřípadný, neboť tehdejší případ sice souvisel s problematikou neoprávněných odběrů energie, nicméně předmětem sporu byla částka 110.000 Kč, a tedy o věc bagatelní se vůbec nejednalo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2014
Stanislav Balík předseda senátu