Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Benešové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem, se sídlem Marie Steyskalové 767/62, 616 00 Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2014, č. j. 10 Co 338/2014-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. srpna 2014, č. j. 10 Co 338/2014-54, změnil k odvolání povinné (stěžovatelky) usnesení soudního exekutora, jímž byla exekuce nařízená na majetek povinné zastavena, ve výrocích o náhradě nákladů exekučního řízení rozhodl tak, že soudnímu exekutorovi náhradu nákladů nepřiznal a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud na jedné straně vyšel ze skutečnosti, že povinná splnila oddlužení a je tedy osvobozena od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, jakož i pohledávek, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a dále pohledávek, které nebyly do insolvenčního řízení přihlášeny [§ 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů], pročež nemůže být zavázána k úhradě nákladů oprávněného, ani nákladů exekutora. Na druhé straně je ovšem nepochybné, že exekutorovi náklady v souvislosti s prováděním exekuce vznikly, avšak oprávněný zastavení exekuce nezavinil (vymožení pohledávky se domáhal oprávněně), takže jej rovněž nelze zavazovat k úhradě nákladů jak exekutora, tak i povinné. K tomu soud ještě dodal, že k zastavení exekuce došlo pro důvody na straně povinné (v podstatě kvůli její insolvenci).
5. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelka brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů exekučního řízení, na něž se vztahují ještě restriktivnější pravidla ústavněprávního přezkumu, než bylo uvedeno v předchozím odstavci. Při posuzování této problematiky (náklady řízení) Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Přestože se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by tak mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, například v důsledku interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení, v nichž by byl obsažen prvek svévole [srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 536/06
ze dne 3. dubna 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález
sp. zn. III. ÚS 2984/09
ze dne 23. listopadu 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález
sp. zn. IV. ÚS 777/12
ze dne 15. října 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález
sp. zn. II. ÚS 1066/12
ze dne 6. června 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
6. Žádné takové extrémní pochybení Krajského soudu v Ostravě však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Krajský soud v Ostravě rozhodl zcela v souladu s relevantním zněním zákonných předpisů upravujících náklady řízení, zde konkrétně především § 89 věta prvá zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení stanovuje zvláštní kritérium hrazení nákladů řízení - kritérium procesního zavinění, což vylučuje použití kritéria úspěchu ve věci, navrhovaného stěžovatelkou a stanoveného nejobecněji pro účely civilního řízení. Na kritériu procesního zavinění, uplatňovaném v případě zastavení exekuce (a obdobně i zastavení výkonu rozhodnutí - viz § 271 o. s. ř.), přitom Ústavní soud neshledává nic neústavního.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje právě s posouzením procesního zavinění na zastavení řízení, které učinil Krajský soud v Ostravě. Je přitom zásadně věcí soudu, jakým způsobem posoudí procesní zavinění účastníků řízení. Jeho povinností však vždy je řádně uvést důvody, které ho k takovému rozhodnutí vedly. Tato povinnost soudu v projednávané věci byla splněna. Krajský soud v Ostravě sice stručně, avšak jasně a srozumitelně vysvětlil, proč si každý z účastníků exekučního řízení nese svoje vynaložené náklady, resp. proč není možné zavázat oprávněného k náhradě nákladů exekučního řízení stěžovatelce. Jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné a závěry ve věci učiněné, nejsou ani v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, který by měl za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
8. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Za výše nastíněných okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je totiž úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze aplikovat jen jak uvádí § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu