Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. října 2023 č. j. 23 T 64/2022-377, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí okresního soudu vydaného v trestním řízení. Stěžovatel namítá, že okresní soud tím, že postoupil projednávaný skutek do přestupkového řízení, porušil jeho právo (jakožto poškozeného) na účinné vyšetřování a další ústavně zaručená práva.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení okresního soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel vystupoval jako poškozený v trestním řízení vedeném Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 23 T 64/2022. Skutek, kterého se měl obviněný na stěžovateli dopustit, měl zjednodušeně řečeno spočívat ve fyzickém napadení stěžovatele po předchozí vzájemné slovní potyčce. Státní zástupkyně podala na obviněného návrh na potrestání pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku.
Okresní soud napadeným usnesením postoupil věc do přestupkového řízení, neboť se nejedná o trestný čin, avšak skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat (§ 222 odst. 2 trestního řádu). Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nejsou pochybnosti o fyzickém konfliktu mezi obviněným a poškozeným (stěžovatelem). Shledal však, že stupeň fyzického konfliktu mezi oběma aktéry nedosáhl takového stupně, aby jednání kvalifikoval jako přečin výtržnictví podle § 358 trestního zákoníku, neboť svým charakterem v podstatě souviselo s primárně občanskoprávními vztahy a občanským soužitím.
Ve vztahu k přečinu výtržnictví proto zdůraznil zásadu uplatňování trestní odpovědnosti jako prostředku ultima ratio. Ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku okresní soud shledal, že došlo k "přerušení časové osy", to znamená, že není vyloučeno, že by k poruše na zdraví u stěžovatele mohlo dojít i jinak než v důsledku napadení ze strany obžalovaného. Okresní soud proto ve vztahu k této otázce uplatnil zásadu in dubio pro reo.
3. Stěžovatel má za to, že okresní soud napadeným usnesením porušil jeho právo na účinné vyšetřování a řádný proces. Ve svém návrhu stěžovatel rekapituluje průběh trestního řízení. Ohrazuje se zejména proti hodnocení důkazů, které provedl okresní soud, považuje ho za zkreslené. Namítá, že předložené důkazy (zejména kamerový záznam a jím předložené znalecké posudky) nekorespondují se závěry, ke kterým dospěl okresní soud. Stěžovatel v tomto kontextu poměrně podrobně rozebírá závěry, ke kterým dospěli soudní znalci v jím předložených znaleckých posudcích. Napadené usnesení proto považuje za svévolné. Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil také některé důkazy již předložené a provedené v trestním řízení (zejména kamerový záznam incidentu a fotografie zranění).
4. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž okresní soud vydal napadené usnesení. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud posoudil argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti i obsah napadeného usnesení a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost se týká především práva na účinné vyšetřování.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti (ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva) ustáleně konstatuje, že právo na účinné vyšetřování nenáleží každému poškozenému a v zásadě mu odpovídá toliko povinnost orgánů činných v trestním řízení vynaložit kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv povinnost konkrétní osobu stíhat či odsoudit a potrestat dle představ poškozeného. Ústavní soud ohledně otázky tzv. práva na účinné vyšetřování vychází především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která právo na účinné vyšetřování v souvislosti se zásahem do fyzické integrity jednotlivce odvozuje od práva na život zaručeného čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či od práva nebýt mučen a podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání zaručeného čl. 3 Úmluvy. U zásahů do fyzické integrity, které nemají smrtící povahu, se pak právo na účinné vyšetřování omezuje na čl. 3 Úmluvy.
8. Rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména adaptuje závěry judikatury ESLP dále na vnitrostátní poměry České republiky. Obecně vychází z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016), jako je např. obchodování s lidmi (nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015). Naopak u přečinů (tj. trestných činů dle § 14 odst. 2 trestního zákoníku) je zakročení Ústavním soudem možné jen výjimečně ve zcela extrémních případech flagrantních pochybení s mimořádně intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného (nález sp. zn. I.
ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014). Každý zásah do fyzické integrity proto, aby vůbec mohl představovat porušení čl. 3 Úmluvy, musí dosahovat určité intenzity, kterou je třeba posoudit striktně individuálně na základě konkrétních okolností každého jednotlivého případu (nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 či nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015).
9. Na postup orgánů činných v trestním řízení je tak třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejintenzivněji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy, případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 ). Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nálezy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 nebo ze dne 24. 5. 2016). Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 ).
10. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozených přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, nýbrž může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky kladenými na účinné vyšetřování. Je totiž povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou, popř. Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení.
11. S ohledem na uvedená judikatorní východiska Ústavní soud shledal, že se právo na účinné vyšetřování na případ stěžovatele nevztahuje, neboť projednávaný skutek a jeho právní kvalifikace nedosahuje požadované závažnosti. Stěžovateli lze přisvědčit v tom ohledu, že by měl okresní soud napadené usnesení pečlivěji a podrobněji odůvodnit. Zejména se okresní soud příliš nevypořádal se dvěma znaleckými posudky, které předložila obhajoba a které okresní soud provedl jako důkazy. I přesto však odůvodnění napadeného usnesení v ústavněprávním přezkumu obstojí. Okresní soud provedl stěžovatelem navržené důkazy a v tomto ohledu tedy jeho procesní práva plně respektoval. Vyhodnocení znaleckých posudků a zejména zvážení, zda je skutek trestným činem, či nikoliv, je však úkolem trestního soudu. Ústavní soud přitom neshledal tak závažné pochybení, které by opodstatnilo jeho výjimečný zásah.
12. Ústavní soud s ohledem na uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu