Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Skotnici, advokáta se sídlem Hlavní třída 15, Frýdek-Místek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2022, č. j. 4 ICm 1394/2019, 16 VSOL 110/2022-246, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatel vystupoval v řízení o určení pravosti a výše nevykonatelné pohledávky vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 4 ICm 1394/2019, KSOS 36 INS 1532/2019, jako právní zástupce žalobce. Napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací o tom, že je stěžovatel povinen zaplatit žalovanému č. 1 (insolvenčnímu správci) náhradu nákladů řízení ve výši 5 640,73 Kč za zmařené jednání ze dne 20. 10. 2022. Své rozhodnutí opřel vrchní soud o ustanovení § 147 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého soud může účastníku nebo jeho zástupci uložit, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila.
Vrchní soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se stěžovatel den před nařízeným jednáním z jednání omluvil, žalobce se však k jednání dostavil a trval na přítomnosti svého právního zástupce (stěžovatele). Vrchní soud proto musel jednání odročit. Právní zástupce žalovaného č. 1 soud požádal o přiznání tzv. separátních nákladů, které mu vznikly v důsledku zmařeného jednání. Napadeným usnesením vrchní soud žádosti vyhověl.
3. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím vrchního soudu a namítá, že byla napadeným usnesením zasažena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny a na svobodu podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel je advokát zapsaný u České advokátní komory pod evidenčním číslem 16430, nevztahuje se na něj tedy povinnost být právně zastoupen (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i obsah napadeného rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce (5 640,73 Kč), kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád v současné době podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud. Částku 5 640,73 Kč, kterou vrchní soud napadeným usnesením uložil stěžovateli zaplatit, tak lze jednoznačně považovat za bagatelní.
V bagatelních věcech Ústavní soud a priori shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)], leda by byla napadená rozhodnutí stižena elementárními vadami řízení jako např. úplnou absencí odůvodnění, svévolnou interpretací právních předpisů či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci je totiž Ústavní soud veden úvahou, že bagatelní částky již s ohledem na svou výši zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele a jeho majetkové poměry.
7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89), právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pokud se tedy věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl.
4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec, viz výše). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Takový případ nastane zejména tehdy, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy.
Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje ústavněprávní rozměr. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci jeho případu, v ústavní stížnosti neuvádí. Napadené usnesení vrchního soudu je jednoznačně a srozumitelně odůvodněno a neobsahuje svévolnou interpretaci právních předpisů. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vrchního soudu neobsahuje žádnou z výše uvedených vad, které by mohly odůvodnit jeho ingerenci i přes to, že se jedná o tzv. bagatelní věc.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu