Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vadima Rybáře, advokáta, sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2025 č. j. 19 Ad 6/2025-71, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a K. M. a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel jako soudem ustanovený advokát zastupoval první vedlejší účastnici v řízení o její žalobě proti rozhodnutí druhé vedlejší účastnice o nároku na invalidní důchod. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 8. 2025 č. j. 19 Ad 6/2025-65 žalobou napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc druhé vedlejší účastnici k dalšímu řízení. Také rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Krajský soud poté rozhodoval o odměně stěžovatele za zastupování první vedlejší účastnice. Napadeným usnesením stěžovateli přiznal odměnu ve výši 27 878,40 Kč. Krajský soud stěžovateli přiznal odměnu za čtyři a půl úkonu. Nepřiznal však požadovanou odměnu za ("poloviční") úkon zadání znaleckého posudku (2 310 Kč), ani hotové výdaje za zpracování znaleckého posudku (24 000 Kč). Podle krajského soudu nešlo o účelně vynaložený úkon a náklady, protože znalecký posudek stěžovatel zadal krátce po podání žaloby a předtím, než vůbec soud zadal vypracování znaleckého posudku posudkové komisi Ministerstva práce a sociálních věcí, který byl jediným posudkem, ze kterého soud vycházel.
4. Stěžovatel tvrdí, že mu krajský soud nesprávně stanovil výši odměny, tedy aniž shledal účelnost zadaného znaleckého posudku. Stěžovatel jednal jednoznačně ve prospěch první vedlejší účastnice, své klientky. Ve správním řízení byly vydány dva nepříznivé posudky a stěžovatel očekával, že nepříznivý bude rovněž posudek ministerské posudkové komise. Protože jsou znalci zahlcení a vypracování posudků trvá dlouho, zadal stěžovatel znalecký posudek co nejdříve. Náhrada hotových výdajů je nadto vázána toliko na účelnost, nikoli na to, zda je něco opatřené v důsledku úkonu předmětem dokazování. Nemůže být rozhodné ani to, zda byl nakonec znalecký posudek pro klienta příznivý. Vyřešení odborné otázky je v tomto typu řízení nezbytné. V kontextu práva na právní pomoc také nedává smysl zajistit nemajetnému účastníkovi řízení advokáta, a nato mu neuhradit prokazatelně vynaložené hotové výdaje. Stěžovatel tak hradí tyto náklady ze svého, s ohledem na výši přiznané odměny vlastně první vedlejší účastnici zastupoval zadarmo. Přitom druhá vedlejší účastnice by měla nést následky za své pochybení. Stěžovatel konečně odkazuje na jiná, starší rozhodnutí v jiných civilních a trestních věcech, v nichž krajský soud výdaje na znalecký posudek naopak považoval za účelně vynaložené.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel jako advokát splňuje podmínku povinného právního zastoupení.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto zásadně věcí soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.
7. Podstatou nynější věci je rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši. V takových věcech je Ústavní soud obzvláště zdrženlivý, a to tím spíše po vydání stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, v jehož bodě 34 uvedl: "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti."
8. V nynější věci Ústavní soud žádný přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal. Krajský soud se přiléhavě zabýval kritériem účelnosti nákladů. Navzdory tvrzení stěžovatele pro krajský soud nebylo rozhodné, zda byla první vedlejší účastnice s žalobou úspěšná. Argumentace stěžovatele, že znalecký posudek snad měla hradit druhá vedlejší účastnice, je dokonce s tímto jeho tvrzením rozporná, nadto o nákladech řízení podle úspěchu ve věci mohl rozhodovat krajský soud po rozhodnutí ve věci samé, ovšem první vedlejší účastnice se práva na náhradu nákladů řízení vzdala. Tomu odpovídal nákladový výrok rozsudku.
9. Ústavní soud se také obdobnou situací zabýval již v usnesení ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 1972/16
, a to přímo v obdobné věci téhož stěžovatele jako právního zástupce a téhož znalce. Ústavní soud tehdy rozhodnutí o neúčelnosti zadání znaleckého posudku z vlastní iniciativy v soudním řízení o přezkumu rozhodnutí o nároku na invalidní důchod akceptoval. Jak je z uvedeného usnesení patrné, takový závěr vychází ze zákonem a judikaturou zastávané koncepce soudního řízení ve věcech sociálního zabezpečení, v nichž stěžejní důkazy představují právě posudky ministerských posudkových komisí.
10. Již s ohledem na to mohl stěžovatel očekávat, že zadání znaleckého posudku z vlastní iniciativy není v tomto typu řízení hodnoceno stejně jako v jiných věcech, tím spíše rozhodl-li již tak krajský soud ve stejném kontextu dříve a tato věc již byla také předmětem dřívější, neúspěšné ústavní stížnosti. Na odůvodnění uvedeného usnesení lze v podrobnostech odkázat, poněvadž nyní napadené usnesení nebylo nepředvídatelné a vycházelo z relevantních a racionálních úvah.
11. Z hlediska práva na ochranu vlastnictví, případně svobody podnikání a systému právní pomoci lze odkázat též na východiska judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž advokát zápisem do seznamu advokátů dává předběžný souhlas s tím, že mu (za výhody současně poskytované) bude částečně omezeno jeho právo na zisk z podnikání, a tím v podstatě i podnikání samotné (srov. rozsudek ze dne 23. 11. 1983 ve věci van der Mussele proti Belgii, stížnost č. 8919/80; v judikatuře Ústavního soudu v obdobném procesním kontextu viz například usnesení ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1766/13
). V této bagatelní nákladové věci tedy Ústavní soud na základě ustáleného výkladu dotčených ústavněprávních otázek nic problematického nenachází.
12. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu