Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele TERMO ANSTALT, se sídlem Am Schragen Weg 14, FL - 9490 Vaduz, Lichtenštejnsko, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Kurucem, advokátem se sídlem I. P. Pavlova 38, Karlovy Vary, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012 č. j. Ncp 2836/2011-52, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu pro porušení práva na spravedlivý proces.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 25 EC 101/2012 zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2012 č. j. Ncp 2836/2011-52 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci, v níž se stěžovatel po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 592 359 Kč, jsou podle ustanovení § 9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni příslušné okresní soudy (výrok I.), a věc postoupil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (výrok II.), který věc nyní vede pod sp. zn. 25 EC 101/2012.
Konstatoval, že stěžovatel se z titulu bezdůvodného obohacení domáhal vrácení zálohy poskytnuté na základě smlouvy o budoucí smlouvě o koupi bytu, z níž posléze sešlo; připojená smlouva odkazuje na příslušná ustanovení občanského zákoníku. Uzavřel, že nejde o obchodní závazkový vztah dle části třetí obchodního zákoníku a již jen z tohoto důvodu se neuplatní věcná příslušnost krajského soudu dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., a proto nebylo třeba se zabývat námitkou, že stěžovatel není podnikatelem, ale jinou korporací.
Stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že v rozporu s nálezy sp. zn. I. ÚS 904/08 a
své rozhodnutí "fakticky" nijak neodůvodnil a nevypořádal se s jeho argumentací, dle které jsou k projednání jeho věci v prvním stupni příslušné krajské soudy, protože to, zda má závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení obchodní povahu či nikoli, je odvislé od řešení otázky, zda ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo při podnikatelské činnosti stran.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Identickou problematikou se Ústavní soud zabýval ve věcech stěžovatele vedených pod sp. zn. II. ÚS 3901/12 a
, v kterých k otázce odůvodňování usnesení o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř. citoval z nálezu sp. zn. I. ÚS 904/08 , podle něhož "dle § 169 odst. 2 o. s. ř. nemusí být [usnesení] odůvodněno. S ohledem na právě uvedený význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí - coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces - je však nutno dovodit, že možnost neodůvodňovat usnesení dle § 104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil.
Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti." Pokračoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dle jeho mínění těmto požadavkům odpovídá. Vrchní soud, jak je zřejmé i z jeho shora stručně vylíčeného obsahu, nevyslovil pouhý závěr o věcné příslušnosti okresního soudu, ale svůj právní názor též řádně, byť stručně, odůvodnil.
Vrchní soud výslovně posouzení věcné příslušnosti odvíjí od obsahu žaloby (předmětu sporu). To je dle Ústavního soudu korektní přístup, neboť stanovení věcné příslušnosti okresních nebo krajských soudů dle § 9 o. s. ř. závisí na předmětu řízení. Předmětem sporného řízení je nárok v procesním smyslu, jenž je tvořen dvěma složkami: předmětem nároku a základem nároku. Předmětem nároku jsou požadované účinky soudního rozhodnutí, vyjádřené v žalobním petitu; základem nároku jsou skutková tvrzení, jež žalobce přednesl k odůvodnění svého nároku.
Vymezení předmětu sporu je tedy především věcí žalobce, což ostatně odpovídá i dispoziční zásadě ovládající civilní sporný proces. Vyšel-li v souladu s tím Vrchní soud v Praze z obsahu žaloby, nelze v takovém postupu spatřovat porušení žádného z aspektů práva na spravedlivý proces. Ústavní soud neshledal důvod pro odklon od výše citovaných judikatorních závěrů a zcela na ně odkazuje.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu