Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem v Praze 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, se sídlem v Benešově, Hráského 406, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2006, č. j. 16 Co 156/2006-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tímto rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. ledna 2006, č. j. Nc 737/2003-11, v nákladových výrocích II. a III, jimiž byla povinnému uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce ve výši 3.516 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, a jimiž byla povinnému dále uložena povinnost zaplatit právnímu zástupci oprávněného náhradu nákladů řízení ve výši 2.650 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Zároveň rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze znění § 87 odst. 3 a § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), podle nichž náklady exekuce hradí exekutorovi povinný, přičemž dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Ustanovení § 89 exekučního řádu je třeba chápat jako výjimku ze zásady, že náklady exekuce platí ten, kdo nesplnil dobrovolně povinnost vymáhanou exekucí. Přitom se přihlíží k tomu, z jakého důvodu došlo k zastavení řízení; rozhodující je tedy procesní zavinění účastníka. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci soudního exekutora, která předpokládala uložení povinnosti k náhradě nákladů exekuce oprávněnému a současně ve prospěch oprávněného uložení povinnosti povinnému, neboť jestliže nelze oprávněnému přičítat zavinění na zastavení exekuce z důvodu nezjištění postižitelného majetku povinného, pak mu nelze ani ukládat povinnost k náhradě nákladů exekuce. Ustanovení § 89 exekučního řádu se vzhledem k § 271 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neuplatní, ale naopak se prosadí standardní nákladový režim podle § 87 odst. 3 exekučního řádu.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že "uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod", že "soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce", a dále že "takovéto rozhodnutí je zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy". V návaznosti na to stěžovatel požadoval, aby v záhlaví označené rozhodnutí Ústavní soud zrušil. Stěžovatel nejprve poukázal na právní postavení exekutora, které srovnává s postavením soudce. Soudní exekutor v rámci svého pověření realizuje výkon soudní moci. Aby byl výkon soudní moci v souladu se zásadou zákonnosti a byla přitom zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků řízení, jsou zákonem poskytnuty záruky, které ve svém výsledku vymezují postavení exekutora shodným způsobem, jakým je vymezeno postavení soudce. V návaznosti na to vyslovuje závěr, že exekutor při výkonu exekuční činnosti má srovnatelné postavení, a proto je zapotřebí mu zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Pokud soud v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto náklady v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc - nemá zaručenou žádnou odměnu, v důsledku čehož nastává situace, že stát jedné skupině vykonávající veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny, zatímco druhé skupině (exekutorům) žádnou garanci na vyplacení odměny neposkytuje. To má být jednak v rozporu s čl. 1 odst. 1 Listiny, jednak to má vést k ohrožení nezávislosti exekutorů. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení. Stěžovatel poukázal rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu,
sp. zn. I. ÚS 290/05
a
II. ÚS 372/04
, z nichž vyplývá, že soudnímu exekutorovi musí být zajištěna faktická úplata a nelze mu ji odepřít s odkazem na subsidiární použití občanského soudního řádu.
V prvé řadě je třeba uvést, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, zaujal Ústavní soud jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 vydaném podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře (viz stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 290/05
a
II. ÚS 372/04
) v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V nyní posuzované věci, která je obdobná věci řešené v citovaném stanovisku, odkazuje proto Ústavní soud na závěry v něm obsažené. Zdůrazňuje přitom, že právní závěry odvolacího soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce a tedy že nelze automaticky, resp. podle § 89 exekučního řádu předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jsou zcela v souladu s požadavky ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. září 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu