Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele: Ihor Kolodnytskyy, zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem se sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2012, č. j. Nao 64/2012-46, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 10. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud rozhodl o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem vůči soudkyni JUDr. Marcele Sedmíkové ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 28 Az 39/2011 tak, že tato soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování uvedené věci. Dospěl k závěru, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti, které se vesměs týkají postupu a rozhodování soudkyně v jiné věci, nejsou důvodem pro její vyloučení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud nedocenil specifičnost azylového řízení a nepřihlédl ke skutečnosti, že každý případ je jiný. Pokud rozhodl pouze na podkladě současného spisu, nemohl si o otázce podjatosti učinit skutečně objektivní obrázek. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavní práva nebo svobody jeho účastníka.
Článkem 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Právo, o které stěžovateli logicky a primárně musí jít, je "právo" řádného přezkumu správního rozhodnutí ve správním soudnictví; jestliže bylo teprve zahájeno, aniž by v něm soud dosud procesně významně postupoval, natožpak rozhodl, je dovolání citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny myslitelné jen ve vztahu k tomu dílčímu stadiu řízení, které vychází z procesní úpravy rozhodování o účastníkem vznesené námitce podjatosti soudce, speciálně upravené v ustanovení § 8 odst. 5 s. ř. s.
V projednávaném případě však tvrzené právo na spravedlivý proces stěžovateli upřeno nebylo, neboť o jím vznesené námitce podjatosti rozhodl soud, zákonem vybavený věcnou příslušností, a to v procesu, proti němuž stěžovatel výhrady nevznesl. Stěžovatel nenamítá, že rozhodující Nejvyšší správní soud byl soudem nikoli nezávislým, že byl obsazen nikoli zákonnými soudci, a konečně ani netvrdí, že by tito soudci nebyli nestranní. Stěžovatel ani nezpochybňuje, že napadené rozhodnutí je odůvodněno v rozsahu a způsobem, jenž je předpokládán soudním řádem správním. Pouze se neztotožňuje s jeho právním závěrem.
Právní názor, který Nejvyšší správní soud v dané věci uplatnil, tj. že postup a rozhodování soudkyně v jiné věci nemůže být důvodem pro vyloučení z nyní projednávané věci, nelze považovat za výkladový exces, který by jedině mohl vést k vydání zrušujícího nálezu, neboť vychází z výslovného znění zákona (viz ustanovení § 8 odst. 1, věta poslední s.ř.s.).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu