Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného opatrovnicí D. B., právně zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 377/2023-83 ze dne 22. 11. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v uvedeném rozsahu a s návrhem na uložení povinnosti nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Lukáše Holého, sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, insolvenčního správce dlužnice obchodní společnosti Tirozet s.r.o., sídlem Vítězné náměstí 576/1, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatel v řízení před insolvenčními soudy domáhal určení pořadí jeho pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 13 C 114/2018. Stěžovatel se domáhal, aby bylo určeno, že jím uplatněná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou, a tedy bude uspokojena v průběhu řízení z majetkové podstaty dlužnice.
2. K porozumění skutkových okolností posuzované věci je nezbytné ve stručnosti shrnout procesní situaci v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 114/2018, kde se jednalo o spor mezi stěžovatelem a obchodní společností Tirozet s.r.o. (dále jen "dlužnice") o určení vlastnického práva k nemovitým věcem. V průběhu řízení byl na majetek dlužnice prohlášen konkurs. Řízení proto bylo přerušeno. Z důvodu nutnosti rozhodnout o věcné příslušnosti rozhodl Okresní soud v Blansku o pokračování řízení. Sporné nemovité věci ovšem insolvenční správce vyřadil postupem podle § 217 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), z majetkové podstaty dlužnice, neboť se podle jeho názoru jednalo o nemovité věci ve vlastnictví stěžovatele, nikoliv majetek dlužnice, který náleží do její majetkové podstaty.
3. Protože insolvenční správce postupoval podle § 217 odst. 2 insolvenčního zákona, sdělil v podání ze dne 8. 9. 2020, že Okresní soud v Blansku je v této věci věcně příslušný a že "je tedy zřejmé, že k [...] nemovitým věcem nemá již insolvenční řízení de facto žádný vztah a v uvedeném řízení by tak měla pokračovat [dlužnice] sama." Pro úplnost ovšem dodal, že opětovné sepsání majetku není vyloučeno, a to za předpokladu, že dlužnice bude v řízení úspěšná. Okresní soud v Blansku následně vydal rozsudek č. j. 13 C 114/2018-97 ze dne 12. 10. 2020, kterým bylo určeno, že nemovité věci jsou ve vlastnictví stěžovatele a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč.
4. Svou pohledávku (náhradu nákladů řízení) uplatnil stěžovatel jako pohledávku za majetkovou podstatou dlužnice. K výzvě Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") podal stěžovatel incidenční žalobu na určení pořadí této pohledávky. Usnesením městského soudu č. j. 208 ICm 3401/2021-20 ze dne 16. 3. 2022 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 103 VSPH 350/2022-29 ze dne 18. 8. 2022 přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků ve výši 4 500 Kč. Stěžovatel byl proto povinen za podání incidenční žaloby zaplatit soudní poplatek pouze 500 Kč.
5. Městský soud rozsudkem č. j. 208 ICm 3401/2021-55 ze dne 22. 3. 2023 následně rozhodl o této incidenční žalobě a určil, že se v daném případě jedná o pohledávku za majetkovou podstatou (výrok I) a že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II). Konstatoval, že by bylo obcházením insolvenčního zákona [a to § 168 odst. 2 písm. b)], kdyby insolvenční správce nemovité věci z majetkové podstaty vyňal a avizoval, že dále má v řízení pokračovat sama dlužnice, a pouze v případě, že by dlužnice byla v řízení úspěšná, tyto nemovité věci pojme do majetkové podstaty znovu.
6. K odvolání insolvenčního správce vrchní soud rozhodnutí městského soudu změnil a rozhodl, že se žaloba zamítá (výrok I). Konstatoval, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 34/2020 je pro účely určení, kdo bude hradit náklady řízení, podstatné, zda náklady vznikly činností osoby, která v rozhodné době byla ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními. Jelikož přitom insolvenční správce účastníkem řízení nebyl, pohledávka z titulu nákladů řízení nemohla být pohledávkou za majetkovou podstatou. Bylo přitom věcí uvážení insolvenčního správce, zda bude v řízení pokračovat, či nikoliv. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení ve výši 16 456 Kč (výrok II) a městskému soudu soudní poplatek za odvolání insolvenčního správce ve výši 2 000 Kč (výrok III). II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv, a sice práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, jakož i práva na účinný přístup ke spravedlnosti podle čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a v neposlední řadě i čl. 89 a čl. 90 Ústavy. Toho se měl vrchní soud dopustit zejména tím, že poskytl ochranu "vychytralému" jednání insolvenčního správce, jehož postup byl - podle názoru stěžovatele - v rozporu s limity stanovenými insolvenčním zákonem.
8. Stěžovatel dále namítá, že zastoupení insolvenčního správce advokátem bylo pouze "umělé generování" náhrady nákladů řízení, a proto mělo být posouzené jako zcela neúčelné. Nesouhlasí ani s tím, že mu vrchní soud výrokem III napadeného rozsudku uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání insolvenčního správce (vedlejšího účastníka řízení), třebaže byl stěžovatel od soudního poplatku na základě již citovaného usnesení městského soudu č. j. 208 ICm 3401/2021-20, ve spojení s usnesením vrchního soudu č. j. 103 VSPH 350/2022-29, v rozsahu 90 % osvobozen. Tento postup považuje za vrchol soudní svévole, nespravedlnosti a protiústavnosti.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží (mimo jiné) k intenzitě případných zásahů do základních práv stěžovatele. Proto obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, které jsou svou povahou spíše zanedbatelné (zjevně velmi nízké). Činí tak z důvodu nevýznamnosti případného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004). V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2723/19 ze dne 11. 9. 2019). Vylučuje-li § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu u bagatelních věcí do 50 000 Kč dovolání proti rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení, což není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, nedávalo by smysl připuštění, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.
11. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 se Ústavní soud vyjádřil v tom smyslu, že by se bagatelnost věci ve smyslu právním měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, avšak že to tak nemusí být vždy. Při jejím posuzování by měl Ústavní soud zvažovat jak hledisko kvantitativní, tak hledisko kvalitativní. Ve zcela ojedinělých případech (s ohledem zejména na sociální a majetkové poměry účastníka řízení) se i ve věcech, které jsou podle zákonodárce jinak bagatelní, může jednat o natolik zásadní dopady do jeho života, že přezkum souvisejících soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu nelze vyloučit. Podobně, i s ohledem na kvalitativní stránku věci, nemusí být vždy určující právní hranice bagatelnosti, pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (body 31 a 33 citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ).
12. V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že - s ohledem na sociální a majetkové poměry stěžovatele (zejména s ohledem na výši jeho pravidelných příjmů) - výši náhrady nákladů řízení za bagatelní věc považovat nelze. Ústavní soud zároveň zohlednil, že stěžovatel - coby osoba s psychosociálním postižením - patří do skupiny zranitelných osob, u nichž je obzvláště třeba dbát na to, aby mohly efektivně uplatňovat svá práva.
13. Ústavní soud proto shledal, že není namístě stěžovatelovu ústavní stížnost jenom z důvodu bagatelnosti věci odmítnout.
14. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel především namítá nesouhlas s právní argumentací a závěry učiněnými vrchním soudem. K tomu Ústavní soud připomíná, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (k tomu srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). To se v posuzované věci nicméně nestalo.
16. Stěžovatel namítal zejména nezákonnost postupu při výkonu činnosti insolvenčního správce. Ústavní soud v tomto ohledu konstatuje, že se jedná pouze o polemiku stěžovatele se závěry soudu, která je vedena v rovině podústavního práva. Tak ostatně sám stěžovatel uvádí, když odkazuje na (ne)zákonnost postupu insolvenčního správce. Zároveň nesprávně předpokládá, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu běžnému "instančnímu" přezkumu.
17. Stěžovatel ve skutečnosti tedy jen polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení týkajícího se pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení, které pro stěžovatele dopadlo jinak úspěšným vymožením vlastnického práva ke sporným nemovitým věcem. Rozhodnutí o určení pořadí pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení se snaží revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti a zaměňuje tento postup s ústavněprávní ochranou.
18. Ústavní soud je ale povolán pouze k posouzení, zda vrchní soud své závěry, proč se v nynější věci o pohledávku za majetkovou podstatou nejedná, v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky vysvětlil. Rozvedl, proč postupoval insolvenční správce v souladu se zákonem a proč se stěžovatel uspokojení pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení z majetkové podstaty domoci nemůže. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom směru, že bylo jednání insolvenčního správce "vychytralé". Naopak. Insolvenční správce postupoval racionálně a zároveň v souladu s insolvenčním zákonem (§ 217 odst. 2 insolvenčního zákona), pokud rozhodl (v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 508/2013 ze dne 11. 3. 2015), že (s ohledem na skutkové okolnosti) v řízení o určení vlastnického práva ke sporným nemovitým věcem na místo dlužníka pokračovat nebude. Insolvenční správce je ve smyslu § 36 odst. 1 insolvenčního zákona povinen při výkonu své funkce postupovat svědomitě a odbornou péčí; je povinen vyvinou veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře.
19. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Taková pochybení Ústavní soud, po seznámení se se stavem věcí, v posuzované věci neshledal.
20. Pokud jde o tvrzené porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu tím, že vrchní soud uložil stěžovateli zaplatit insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení, uvádí Ústavní soud, že zastoupení insolvenčního správce advokátem nepředstavovalo pouze "umělé" generování nákladů, ale pouze standardní postup osoby povinné péčí řádného hospodáře.
21. Posouzení účelnosti úkonů právní služby je otázkou intepretace a aplikace podústavního práva, jejichž řešení náleží soudům obecným. Judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1882/21 ze dne 22. 3. 2022, nález sp. zn. III. ÚS 1033/21 ze dne 16. 11. 2021 nebo nález sp. zn. III. ÚS 1255/18 ze dne 3. 11. 2020) potvrzuje, že obecné soudy jsou oprávněny posuzovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby. Naopak, Ústavnímu soudu nepřísluší zkoumat, zda lze ten který úkon právní služby v konkrétní věci považovat za účelný či nadbytečný. Důvodem zásahu Ústavního soudu může být teprve situace, kdy je příslušné rozhodování soudu zatíženo prvkem libovůle (či dokonce svévole), což lze vyvozovat například z tzv. nepřezkoumatelnosti vydaných rozhodnutí, anebo jde-li o proces intepretace a aplikace podústavního práva za přítomnosti vad specifikovaných v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007.
22. Taková pochybení nicméně Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že vrchní soud se otázkou účelnosti právních úkonů v nynější věci zabýval (srov. bod 21 napadeného rozhodnutí, kde mimo jiné konstatuje, že vyjádření insolvenčního správce ze dne 31. 5. 2023 nepovažuje za účelné, a náhradu nákladů za tento úkon právní služby insolvenčnímu správci nepřiznal). Jak již bylo uvedeno výše, posouzení účelnosti či nadbytečnosti konkrétních úkonů právních služeb je otázkou, kterou řeší obecné soudy.
23. K námitce stěžovatele týkající se uložení povinnosti uhradit soudní poplatek Ústavní soud uvádí, že v souladu s § 138 odst. 1 občanského soudního řádu může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Osvobození od soudních poplatků se vztahuje na celé řízení pouze v případě, nerozhodne-li předseda senátu jinak (§ 138 odst. 1 občanského soudního řádu).
24. V posuzované věci vrchní soud usnesením č. j. 103 VSPH 350/2022-29 ze dne 18. 8. 2022 rozhodl tak, že stěžovateli se přiznává osvobození od soudních poplatků ve výši 4 500 Kč (za podanou žalobu, kde byl poplatek ve výši 5000 Kč). Stěžovatel byl proto povinen zaplatit soudní poplatek pouze ve výši 500 Kč. Pokud stěžovatel tvrdí, že mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90 % pro celé řízení, neodpovídá toto tvrzení soudnímu výroku, který zněl pouze na osvobození ve vztahu k poplatku za podanou žalobu. V posuzované věci proto soud nepochybil, pokud stěžovateli povinnost poplatek za odvolání vedlejšího účastníka podle svého uvážení uložil.
25. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
26. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti, o které rozhodl v co nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu